filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Podívejme se tedy po motivech vědy a původních očekáváních s vědou spojených, pozorujme úspěchy a neúspěchy v jejich splňování, a především: posuďme pak kriticky, jak tato očekávání splňuje (či nesplňuje) soudobá vědecká metodologie - nemáme-li před sebou v její dnešní tváři ony nedostupné hrozny ze známé bajky neboli z nouze ctnost.

1.1 Mýtus, filosofie, víra

Na počátku každého bádání o vědě - o jejích motivech, prostředcích, metodách, předpokladech, spolehlivosti, apod., je třeba učinit krok, který není ani samozřejmý ani snadný: totiž začít myslet o myšlení. Bez tohoto reflexivního kroku máme sice zkušenost, ale nedokážeme nic říci o její spolehlivosti. Ať již se vznik filosofie vysvětluje jakkoli - z úžasu nebo divení; z otřesu, vzniklého zpochybněním doposud samozřejmých jistot; nebo z jiných existenciálních emocí - toto jediné ji odlišuje od ostatních disciplín, leckdy řešících tytéž nebo podobné problémy: náboženství, umění, apod.

Historické okolnosti vzniku tohoto typu myšlení pro nás nejsou důležité: každý vědec, každý filosof musí si tento vynález učinit vždy znovu sám a stále ještě je mnoho těch - snad většina? - kteří se k němu nikdy neodhodlají. Proto je třeba brát opatrně tvrzení typu "všichni jsme již někdy filosofovali'': jako např. matematika nezačíná počítáním, nýbrž teprve přemýšlením o počítání, tak filosofie (a potažmo věda) počíná teprve myšlením o myšlení. Zda se tak poprvé stalo u Řeků tehdy a tehdy, anebo jindy a jinde, a zda lze či nelze tu či onu domněnku o vzniku filosofie doložit z textů nebo jiných fakticit, je pro náš výklad vedlejší.

Podle dnes nejběžnějšího výkladu (viz např. [3]) - didakticky elegantního, to připusťme - filosofické myšlení vzniklo a rozvinulo se jako kritika myšlení předcházejícího, tzv. mýtického. Mýtus v odborné diskusi nedávno ztratil pejorativní přídech, kterého nabyl v novověku a jejž stále ještě nese v běžném úzu (mýtus - lež, v lepším případě nedoložená povídačka): rozumíme jím základní (primitivní ve smyslu prvotní) existenciální postoj, na němž teprve mohou vznikat a vůči němu se vymezovat postoje ostatní. Prvotnost tohoto postoje však neznamená nějakou samozřejmou snadnost - naopak, mýtus přestavuje relativně obtížný výkon. Pro mýtické myšlení je charakteristické, že je myšlením obrazným, konkrétním, ale zároveň symbolickým: slova, postavy, příběhy v něm nevystupují samy za sebe, ale hrají roli poukazů, roli zástupných představ, jimiž se temnoty propasti prvotního chaosu strukturují do kosmu, uspořádaného vesmíru. Médiem mýtického myšlení je narace, vyprávění, jímž se symbolisované skutečnosti kolektivně sdílejí: "pravdivost" mýtu nespočívá v jeho odůvodnění nebo podpoře jemu vnějšími fakty; mýtus je pravdivý v té míře. v jaké se mu daří rezonovat se společnými, kolektivními archetypy (sdílenými pravzory). Odtud také plyne jeho další zvláštní rys: vyprávění je umístěno do blíže nespecifikované "minulosti", z čehož plynou mnohá nedorozumění (typu: "věda dokázala, že mýtický zakladatel města XY (království, praotec, prapředek, ...) ve skutečnosti neexistoval (nebo existoval)", apod.). "Minulost" mýtu nemá nic společného s představou lineárního času, skutečnosti symbolizované mýtem leží mimo tento lineární čas, v "praminulosti", ve "věčnosti". Pokus vnořit mýtus do uplývajícího času pak vede k představě času cyklického, "věčného návratu téhož", "nic nového pod sluncem" nebo k představě "ztraceného ráje", "zlatého věku lidstva". Přiměřenější snad je chápání mýtického "času" nikoli v termínech minulost - současnost - budoucnost, nýbrž dokonavost - nedokonavost (s čímž koresponduje mj. i předpokládaná gramatická struktura "praindoevropštiny"): ráj "nebyl kdysi", nýbrž představuje prvotní dokonalost, ztrácenou kdykoli a kýmkoli a obnovovanou rituály, jimiž se mýtické myšlení obrací k mýtickému in illo tempore, do "oné doby ".