filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

2.2.4 Řešení pomocí analogia entis

Ve středověké vědě (alespoň ve vrcholném jejím období) se prosadilo pojetí v jistém smyslu úplné, související úzce s již zmíněnou teorií analogia entis dnes nazývané umírněným realismem: obecniny podle něho mají totiž trojí odlišitelný způsob existence:

1. v jednotlivinách (in rebus), jako znak(y) podle něhož (nichž) mohou být subsumovány pod obecný pojem;

2. v lidském rozumu (post res), jako z jednotlivin abstrahované obsahy obecných pojmů; a posléze

3. mimo jednotliviny a mimo lidský rozum (anteres), jako vzory, ideje, zaručující jednotu poznání v individuálních lidských rozumech; toto v následujících variantách:

(a) v kolektivním lidském rozumu, na němž každý člověk participuje;

(b) ve specifických mimolidských netělesných rozumech (Rozumech či Inteligencích arabských filosofů, Andělských rozumech evropských myslitelů) člověka osvětlujících;

(c) nebo přímo v rozumu Božím, jako pravzory (archetypy) všech stvořených věcí.

2.2.5 Occamova břitva

Není-li pak těch způsobů existence obecnin poněkud příliš? Nedosáhlo se tady shody za cenu příliš komplikovaného řešení?

Podobných námitek se zmíněné řešení dočkalo již ve středověku: oponent by mohl vytýkat zastánci tohoto řešení, že "vidí dvojmo" neboli že má "opilý rozum". S radikální kritikou přišel oxfordský učenec William Ockham, jehož princip ekonomie myšlení ("Pluritas non est ponenda sine necessitate" - není třeba předpokládat mnohost, není-li to nutrie) vešel ve známost pod názvem "Occamova břitva". Vskutku, zdá se, že 3. způsob existence obecnin je pro vědu poněkud nadbytečný, tedy - šmyk - pryč s ním.

Výhoda této amputace je zjevná: vědec se nadále nemusí starat o svůj "vyšší" nazíravý rozum (intelektuální intuici), případně posílený světlem Rozumu. Nedokáže ovšem odpovědět na záludnou otázku: Odkud a jak se obecniny "do" jednotlivin dostaly, že je pak vědec má předloženy k abstrakci jako Otesánek knedlíky na talíři?

Odmítnutím odpovědi - prostě to tak je, podobné otázky nepatří do vědy, ale do iracionální "mystiky" - se ideál antického a středověkého vědce jakožto moudrého člověka, hledajícího poslední smysl svého poznání, proměňuje v experta současné vědy, produkujícího dílčí znalosti (aniž ví proč a jak) bez zřetele k Celku.

2.3Moderní znovuzaložení věd

2.3.1 Ideál tradičního vědce

Ideálem tradičního vědce (tj. vědce spoléhajícího na aristotelsko -tomistickou metodologii) tedy bylo nazírat rozumem počátky své vědy (její první zásady a primitivní pojmy) a všechno své vědění k těmto počátkům převádět (diskursivně, rozumovým postupem (metodou) od pojmu k pojmu, anebo přímo nazírat své závěry jako v počátcích obsažené), byla tedy funkce jeho rozumu dvojí: