Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

“...zdravé děti se nebudou bát života, jestliže jejich předkové budou mít dost integrity, aby s nebáli smrti.” (Erikson 1963)

Eriksonovo pojetí přispívá k lepšímu pochopení těžkostí vývoje i u zdravých dětí, ačkoli u každého vývojového stadia připomenul také možná nebezpečí, která jsou pochopitelně u jedinců, kteří jsou v normálním průběhu vývoje zevnitř nebo zvnějšku omezeni, ještě mnohem výraznější a komplikovanější.

Zatímco Eriksonovi zdůrazňovali ve vývoji osobnosti především úlohu mezilidských vztahů, nyní se budeme věnovat klasické teorii, která je charakterizována především kognitivním vývojem /zvláště pak vývojem inteligence/, i když některé současné výzkumy naznačují /Baillargeon,1994/, že kojenci vědí více, že Piaget předpokládal.

6.4.3 Piagetovo pojetí kognitivního vývoje

Tato teorie předpokládá, že interakce mezi organismem a prostředím je řízena především dvěma mechanismy:

1. asimilace z psychologického hlediska odpovídá včlenění, přijetí předmětu nebo situace do své zkušenosti, učení.

2. akomodace je v podstatě diferenciací a přizpůsobování činností vnějším skutečnostem. Vývoj duševního života jedince je charakterizován asimilací různých skutečností do vlastní činnosti a akomodací vlastní činnosti těmto skutečnostem. Inteligence, v Piagetově pojetí zajišťuje rovnováhu mezi asimilací a akomodací.Vývoj inteligence probíhá podle Piageta asi do šestnáctého roku života a je neoddělitelný od tělesného růstu, zvláště od zrání nervové a endokrinní soustavy. Protože oddělování vjemové /senzorické/ funkce od motorické považuje Piaget z praktického hlediska nemožné, a děje se tak pouze pro účely analýzy, je první období při sledování vývoje inteligence nazýváno senzomotorickou inteligencí.

Senzomotorická inteligence, Z jednoty senzomotorických pochodů postupně vzniká vjemová činnost, zvyk i sama inteligence již v období před nástupem řeči a představ.

Semiotická či symbolická funkce se objevuje ve věku okolo jednoho a půl až dvou let. Je základem pro vývoj pozdějšího jednání, neboť spočívá ve schopnosti představovat si něco prostřednictvím něčeho jiného. Patří sem například řeč, obrazná představa nebo symbolické gesto.

Dítě si prostřednictvím symbolické hry vytváří systém symbolů, pomocí nichž může vyjádřit samo sebe. Funkce symbolické hry se projevuje převážně v afektivních, nebo v kognitivních podobách. Hrový symbolismus může pro dítě plnit podobnou funkci, jakou má vnitřní řeč pro dospělého. S rozvojem všech ostatních forem symbolické funkce dochází u zdravých dětí také ke vzniku řeči. Slovní jednání má oproti senzorickomotorickému výhodu jednak v tom, že probíhat rychleji, než v reálu, může se zabývat daleko širšími časoprostorovými souvislostmi a může současně přecházet k představám celku. Jazyk není zdrojem logiky, ale naopak jí je strukturován, neboť kořeny logiky se patrně nacházejí v obecné koordinaci činností.