Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

V této době se, podle Freuda, ve vztahu k rodičům rozvíjí také další komplex, u chlapců tzv. “oidipovský komplex”, je to situace, kdy má láska malého chlapce k vlastní matce sexuální rysy, spojené s rivalitou vůči otci. Za normálních okolností však dojde k tomu, že chlapec omezován “kastrační úzkostí”, se ze strachu z tušené ztráty penisu nakonec procesem identifikace vnitřně ztotožní s otcem. Přijme za svou jeho mužskou roli a potlačí svá sexuální přání vůči matce. Analogický vztah u dívek, nazývaný “Elektřin komplex”, nebyl tak podrobně rozpracován. Přijetím osobnosti rodiče do své vlastní osobnosti procesem identifikace s ním, vzniká Superego. Dítě neustále nosí s sebou normy, názory a hodnoty přijaté od rodiče a při jednání, které by bylo v rozporu s vlastním superegem se pak dostaví pocit viny. V naší kultuře vyvolává neúspěch v řešení tohoto stadia mnohé neurotické obtíže později v dospělosti.

Období latence (asi od pěti nebo šesti let do počátku dospívání):

Je to období relativního klidu a stability, kdy se pozornost dítěte odvrací od svého vlastního těla spíše na nové úkoly, které v té době klade okolní prostředí. Dítě v té době vstupuje do školy, a proto je zaměřeno na osvojování kulturních a sociálních hodnot. Přesto je nadále posilováno a formováno jeho superego. Období latence je vlastně obdobím klidu mezi dvěma bouřlivými etapami pubertálních změn; s nástupem tělesného dospívání vystupuje opět do popředí oblast genitálií, jakožto zdroj pudového uspokojení, tentokrát se však obrací pozornost jedince na partnera opačného pohlaví.

Genitální období (od počátku puberty - přibližně okolo dvanácti let věku):

Období dospívání znamená podle Freuda vlastně reaktivaci sexuálních pudů, které během období latence pouze dřímaly. Dospívající učí odstoupit od svých výhradně egocentrických přístupů a učí se navazovat vzájemně uspokojující vztahy. V tomto konečném stadiu dochází ke sjednocení výsledků dosažených během všech předchozích stadií v konečnou celistvou strukturu osobnosti a při jejich úspěšném průběhu pak v konečném žebříčku pudových hodnot zaujímají podřízená místa.

V případě nevyřešení některého z vývojových stadií si nese jedinec s sebou do dospělosti tento konflikt v podobě fixace na toto stadium a omezuje se tak možnost dalšího osobnostního vývoje. Jedince se pak při stavech tísně vrací (dochází k regresi) ke vývojově mladším způsobům vyrovnávání se se zátěží, které používal v dětství v době nevyřešeného vývojovém stadiu.

Kromě kritiky přehnaného kladení důrazu na sexuální pud, jako na hlavní dynamickou složku osobnosti, kdy byla oslabena pozornost věnovaná vývoji poznávacích schopností dítěte, je nutné připomenout, že při pozorování normálně se vyvíjejících zdravých dětí nebyl pozorován tak zřetelný posun zájmů z jedné tělesné oblasti do druhé. Patrně nejvýraznější teorií, která vznikla v návaznosti na Freudovy psychoanalytické koncepce vypracoval Erik H. Erikson, jehož neopsychoanalytická teorie zaujímá mezi soudobými teoriemi pro výklad duševního vývoje dítěte přední místo.