Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

• Učení se identifikací- vnitřním ztotožněním se se vzorem, někdo se identifikuje s rodičem stejného pohlaví a učí se přebírat příslušnou roli, někdo zvláště v dospívání vidí vzor v některé populární osobnosti a celý svůj životní styl svému vzoru přizpůsobí (od výzdoby pokoje, přes účes, oblékání, styl řeči a možné i stravování a výběr přátel). Pokud je vzorem také reálná bytost v blízkém okolí (otec, starší kamarád, bratr, sportovní trenér, dědeček) může se dospívající naučit i řešení složitějších situací, vhodné způsoby zvládání stresů a konfliktů. Pokud ale dítě žije v neúplné rodině jen s matkou a babičkou, ve škole jsou učitelky, do kroužků nechodí a jeho je vzor daleko mimo přímou zkušenost. Dochází k idealizaci vzoru a někdy pak chybí návody, jak se chovat v reálných situacích, jak zvládat zátěž, protože vzor je vždy dokonalý, nikdy nechybuje, nikdy není unavený, má stále dokonalou postavu (i když třeba odporuje fyziologickým proporcím zdravých živých bytostí jako u panenek Barbie), dospívající jedinec ztrácí sebevědomí, cítí se nedokonalý, zbytečný a často se rozvíjejí nevhodné způsoby přizpůsobení společnosti.

• Zástupné učení - do určité míry nahrazuje vlastní zkušenost, pokud máme možnost pozorovat průběh činnosti druhého člověka, můžeme se z jeho zkušeností poučit.

Pokud jste viděli film Obecná škola, jistě si vzpomenete, na odstrašující scénku, kdy dva z chlapců utíkali olíznout promrzlé zábradlí, jen co jim to pan ředitel zakázal. Kolik dalších dětí to ještě zkusilo? Nikdo – stačilo jim zástupné učení, možná i vám se scénka vybaví, když sáhnete vlhkou rukou do mrazáku…

• Anticipační učení - naučit se chovat podle toho, co od jedince ostatní v jeho roli ostatní očekávají. Využívá se zpětná vazba, jedinec se snaží odhadnout, zda se chová, jak bylo očekáváno nebo ne. Jsou situace, kdy nemáme možnost předem pozorovat, jak se jiní ve stejné situaci chovali, zpočátku nevíme přesně, jak se máme chovat, pozorujeme, které formy chování mají odezvu a ty pak opakujeme.

Dítě se tak naučí, že ve škole se od něho očekává, že bude sedět, poslouchat paní učitelku, že si bude kreslit nebo psát, když k tomu dostane pokyn a nebude mluvit, když pokyn nedostane, že nebude chodit z lavice, ale bude si nosit přezůvky, sešity, pastelky, domácí úkoly…může toho být opravdu hodně najednou, čemu všemu se dítě musí při první vážné roli mimo rodinu naučit. Podobně se ale může naučit převzít roli “nejzlobivějšího” dítěte, ve škole, ale dokonce i doma.

Život mezi lidmi se skládá z přebírání mnoha nových rolí, a k jejich zvládání nám většinou pomáhají sociální dovednosti, získané kombinacemi různých uvedených forem sociálního učení.