Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

6.3 Diferenciační pojetí vývoje osobnosti

V současné době vedle sebe koexistují dva základní přístupy pohledu na celkový vývoj osobnosti. Prvním z nich je kontinuitní (diferenciační) pojetí, druhým je přístup diskontinuitní (stadiální).

Podle prvého názoru vývoj spočívá v podstatě v narůstání složitosti struktury a funkce osobnosti, probíhá plynule, bez výraznějších předělů. Osobnost se postupně mění z jednoduché soustavy na složitou, což jedinci umožňuje přesnější přizpůsobení svých reakcí vzhledem k okolí, které se pak postupně mohou stávat adekvátnějšími a úspěšnějšími. Psychologická diferenciace rychle postupuje zejména v dětství, v dospělosti je její nárůst již jen pozvolný, proto bývá považována za důsledek zrání, tedy je jí připisována závislost na vnitřním rozvoji organismu.

6.4 Stadiální pojetí vývoje osobnosti

Základními teoretickými východisky pro teorie, které pojímají vývoj osobnosti jedince jako řadu po sobě následujících vývojových etap je Freudova psychoanalýza na ní navazující Eriksonova neopsychoanalýzy a Piagetovo pojetí vývoje jedince především z hlediska vývoje poznávání - kognice, na kterém pak závisí i vývoj ostatních složek osobnosti (např. morálky, jak podrobněji rozpracovává jeho následovník Kohlberg).

Vývoj osobnosti je v těchto pojetích chápán jako řada vývojových etap s určitými úkoly v každé z nich. Jsou to “životní křižovatky” a vyřešení nebo naopak nezvládnutí úkolu na úrovni každé etapy rozhoduje o dalším směru vývoje osobnosti. V počítačových hrách často také nelze postoupit na vyšší úroveň bez zvládnutí úkolů úrovně nižší, protože se jedná o hru, můžeme zůstat na jednotlivých úrovních tak dlouho, dokud je nezvládáme. Ale život žijeme dál i když úkoly nižší úrovně zůstaly pro nás nevyřešeny a určitým způsobem nás to ovlivní. Podle psychoanalytické teorie Sigmunda Freuda jsme vázáni - fixováni na nezvládnutou úroveň. Jak? Podívejme se na tuto teorii podrobněji.

6.4.1 Freudovo pojetí psychosexuálního vývoje

Vídeňský lékař českého původu Sigmund Freud člení vývoj dítěte na pět základních etap. Více než na rozumové poznávání světa dítětem však soustřeďuje svou pozornost na jeho afektivní prožívání, na vývoj jeho pudového života a na dynamické stránky osobnosti vůbec. Struktura osobnostních vlastností je dána vyrovnáváním dítěte s konflikty, k nimž v průběhu jeho psychosexuálního vývoje dochází mezi pudovými tendencemi organismu a nároky působení vnějšího prostředí.

Pro každé stadium vývoje je typické zaměření veškerého zájmu jedince na určitou erotogenní zónu vlastního těla, která je zdrojem slastných pocitů při uspokojování sexuálního pudu v nejširším významu tohoto pojmu tak, jak ho užívá Freud. Její uspokojování (saturace) umožňuje další vývoj nebo naopak její neuspokojení - frustrace je rozhodující pro případné ulpění na problémech daného vývojového stadia.