Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

Učení můžeme dělit také podle toho jakou schopnost získáme:

1. Učení senzomotorické, učení se činnostem, dovednostem motorickým, probíhá když se dítě učí uchopovat hračku, chodit, jezdit na kole, kopat do míče, jezdit na lyžích, plést, psát, kreslit, později zacházet s nástroji, chirurg operovat atd.

2. Učení se poznatkům, jde o osvojování poznatků o přírodě, společnosti, technice, o osvojování si vědomostí vůbec. Tento typ učení je základem klasického školního vzdělávání, často i na úkor ostatních typů učení /3. a 4/.

3. Učení se metodám řešení problémů, třeba používání matematických vzorečků, pravidel pravopisu.Tyto metody rozvíjejí myšlenkové postupy, intelektové dovednosti a schopnosti (deduktivní postupy, formálně logické postupy atd.).

4. Učení se “umění žít mezi lidmi”, sociální učení, které rozvíjí sociální percepci, interakci a sociální komunikaci, formujeme jím sociální dovednosti, motivy i charakter. Dítě se v průběhu ontogeneze učí nejen poznávat svět, ale také se učí řeči, styku s lidmi a citovým vztahům s nimi, nedostatek styku s lidmi v dětství vážně narušuje vývoj osobnosti jedince. Sociální učení má několik forem:

• Napodobování, nejstarší forma sociálního učení, probíhá od narození dítěte, (ale i jiných mláďat savců), kdy dítě kopíruje nejprve mimiku obličeje, později chování svého nejbližšího okolí, i televizních hrdinů!,ve všech situacích, které má možnost pozorovat. Učí se ve chvílích, kdy se rodiče neuvědomují, že výchovně působí. Ve větších rodinách, které byly dříve běžné, mělo dítě možnost pozorovat různé způsoby komunikace i mezi generacemi, řešení problémů, jak je život přinášel a získávalo tak širší repertoár sociálních technik. V současném modelu rodiny, kdy jeden z rodičů je zaměstnán mimo rodinu, a druhý musí stihnout své zaměstnání a provoz domácnosti, komunikace je omezená a dítě má jen málo příležitostí k pozorování a napodobování správných způsobů chování.

• Zpevňování správného chování pomocí systému odměn a trestů, ať již sociálních, kdy rodiče s dítětem za trest nemluví, nebo naopak za odměnu ho pochválí, obdivují se, co se mu povedlo, usmívají se na ně či mu přečtou pohádku. Materiálních a fyzických – za odměnu bonbon, vzácné ovoce, peníze, kolo a za trest domácí vězení, náprava způsobených škod, pár pohlavků nebo výprask při ohrožení své či cizí bezpečnosti. To všechno jsou momenty, kdy většina rodičů má pocit, že teď výchovně působí, teď formují osobnost svého potomka. Málokdo si uvědomí jakou část jeho výchovného působení tvoří pozitivní zpevňování a kolik četné příkazy a tresty. Ve spěchu všedního dne nebývá zachován optimální poměr 60% pochval a úspěchů : 40% neúspěchů, aby byla zachována chuť dítěte se snažit, optimální motivace. Také ostatní formy sociálního učení většina rodičů nedoceňuje a přitom mají často významnější formativní vliv na dítě než přímá výchova. Zpevňování žádoucího chování pomocí odměn a trestů ostatně probíhá i při výcviku našich čtyřnohých členů domácnosti, i tam musí být výchova důsledná, jednotná. Panuje i názor, že je lepší zkazit nejprve výchovu jednoho psa než vlastního dítěte, pes nebude vaše výchovné chyby přenášet na vaše vnoučata, dítě nejspíš ano.