POL112 Zápisky

Konsociační demokracie, konsensuální a westminsterský model, 19. 3.

Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír, Šedo, Jakub: Politické systémy: Velké institucionální teorie demokracie: Arend Lijphart a alternativní pojetí

• Nejvlivnější komplexní institucionální teorií je konsensuální a westminsterský typ demokracie podle A. Lijpharta

  • Jejich původ je spojen s konceptem konsociační demokracie – vytvořil jej na bázi studia nizozemské společnosti a několika dalších zemí, které byly hluboce nábožensky či etnicky rozděleny – definoval v nich specifický druh politických institucí a politického chování

  • Klíčovou roli hraje ochota elit jednotlivých segmentů společnosti spolupracovat, vyhnout se zničujícím konfliktům a najít kompromis – konsociační z latiny znamená pakt, dohodu

  • Vymezil se vůči tradičnímu rozlišování G. Almonda na stabilní angloamerické režimy a nestabilní kontinentální režimy (Francie, Itálie – země s vnitřními problémy)

  • Zároveň se však Almondovým pojetím inspiroval, kdy oba typy v podstatě převzal do svého dělení demokratických režimů – výsledkem byly čtyři typy

    • Centripetální (dostředivá) demokracie – homogenní struktura společnosti a současně silná soutěživost stranických elit – stabilní a účinný politický systém (VB, USA, Austrálie, Nový Zéland, SRN)

    • Centrifugální (odstředivá) demokracie – společenská fragmentace a soupeření elit – nestabilita demokracie

    • Depolitizovaná demokracie – homogenní společnost, nízký stupeň kulturní fragmentace společnosti a současně konsensuální chování elit (těžké najít příklad v praxi) – politická soutěž téměř neexistuje

    • Konsociační demokracie – viz výše

• Konsociační koncept transformoval v univerzální model konsensuální demokracie, vůči němuž jako protipól vymezil westminsterskou (většinovou) demokracii

• Finální verze jeho modelu je založena na dvou dimenzích, stranicko-exekutivní a federálně-unitární, každá má pět institucionálních rysu:

• Westmisterský model je spojen s Velkou Británií – Lijphart ji považuje prototyp modelu, odkud se dále rozšířil – přitom existence horná komory parlamentu dokonalé představě o westminsterském modelu odporuje (jde o nevyvážený bikameralismus, dolní komora má výrazně větší význam – je tak zachována logika konstrukce modelu)

• Za nejtypičtější příklad považuje Nový Zéland, ale pouze do reformy v 20. letech, která odstranila většinový volební systém, který je bezpochyby nejdůležitějším prvkem celé konstrukce

• Model jinak představuje demokracii s parlamentním režimem, hlava státu má zde ceremoniální roli a moc je koncentrována v rukou exekutivy, která dominuje nad parlamentem

• Politická soutěž dvou hlavních politických stran je výsledkem většinového systému, poražený je odsunut do opozice s minimální možností brzdit vládní kroky vítěze

• Předobrazem pro konsensuální demokracii jsou Švýcarsko nebo Belgie

  • Kladen důraz na sdílení moci, nikoliv soutěživost

  • Do rozhodovacího procesu jsou zapojeny také menšiny

  • Exekutiva je limitována koaličním charakterem vládnutí a také ústavní soudnictvím, silnou horní komorou parlamentu a teritoriální decentralizací vládnutí

  • Základem je faktické rozptýlení moci, které má vést k hledání kompromisních řešení

  • „konsensuální demokracie myslí více žensky, zatímco westminsterská mužsky“