Mezinarodni-vztahy

od roku 2000 je prezidentem Vladimír Putin, který byl již dříve předsedou vlády Borise Jelcina (Putinova strana Sjednocené Rusko vyhrála parlamentní volby v roce 2003), v březnu 2004 byl zvolen prezidentem podruhé

1. Rozpad Jugoslávie. Válka na Balkáně. Co jsou to Daytonské dohody. Současné státy na území bývalé Jugoslávie.

Rozpad Jugoslávie:

Smrtí Tita v roce 1980 ztrácí socialistická Jugoslávie svého obnovitele a člověka, díky jehož vládě silné ruky se projevovaly národnostní problémy, ale vždy byly v klidu urovnány. Po jeho smrti se ale postupně znovu úmyslně odhalují krvavé skutečnosti staré 40 let a jitří staré rány. Lidé se opět začínají dělit na Slovince, Chorvaty, Srby, Makedonce, Albánce, ... Jugoslávie má na kahánku. Zvlášť Slovincům a Chorvatům se nelíbí, že na Jugoslávii profitují nejvíce Srbové (Slovinsko s 8% obyvatel produkuje 23,5% HDP a podobně je na tom i Chorvatsko). K moci se v Srbsku postupně dostává podivná sorta lidí, nacionálně socialističtí šovinisté, v čele s Miloševičem. Po krizi v Kosovu v 80. letech ztrácí federální vláda stále více na významu. Chorvatsko "nenápadně" navazuje na svou samostatnost ze 40. let a to se z pochopitelných důvodů nelíbí Srbské menšině, a tak se odtrhává od Chorvatska a zakládá zemi zvanou "Republika srbská krajina". Chybou je, že na jejím území žijí i Chorvaté.

Slovinská, chorvatská a makedonská válka:

V květnu 1991 dostanou věci rychlý spád. Slovinsko po referendu z roku 1990, ve kterém se 88% obyvatelstva rozhodlo pro samostatnost, Makedonie a Chorvatsko vyhlašují úplnou státní nezávislost. Následuje zuřivá reakce Federální armády, ve které tvoří 90% vyšších důstojníků Srbové. Po celém Slovinsku rozsévá smrt. Srbové ale v podstatě nejsou úspěšní. Po "desetidenní válce" vyhlašují Slovinsko a Chorvatsko moratorium a platnost deklarace nezávislosti se pozdržuje. Prezidentem se stává na dlouho Milan Kučan.V Makedonii byla situace vyřešena také relativně rychle a bez velkých krvavých konfliktů. Příčinnou byla nepřítomnost srbské menšiny v Makedonii. Prezidentem je Kiro Gligorov. Jediný neklid, který v této oblasti zůstává, je nebezpečí albánské menšiny, která se chtěla připojit k Albánii z obav, že budou ze strany Makedonců utiskováni.

Pro Chorvatsko ale válka teprve začíná a trvá ve své nejhorší podobě půl roku, od léta do zimy 1991. Federální armáda začala bojovat na straně Srbů bojujících proti chorvatské policii (otevřená válka federální armády proti Chorvatsku). O skončení války usilovala řada mezinárodních organizací, zejména OSN a NATO (neúspěšně). Od roku 93 se již situace zlepšila. Zejména kvůli etnickým čistkám na obou stranách. Právně pak byl mírový vztah zakotven v roce 95. Byť Chorvaté tedy přestali bojovat na své půdě, nedalo jim to a pustili se do další války.