Mezinarodni-vztahy

Koncem srpna 1980 se vůdčí postavou stal elektrikář Lech Wałęsa a ve spolupráci s odborníky z řad demokratické opozice byl vypracován seznam požadavků, který kromě ekonomických bodů (zastavit růst cen, zvýšit platy, stavba bytů, lepší pracovní podmínky, delší mateřská dovolená, volné soboty) obsahoval i požadavky politické (nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury, přístup různých společenských skupin k hromadným sdělovacím prostředkům, propuštění politických vězňů, obsazovaní funkcí podle kompetence a ne podle příslušnosti ke komunistické straně PZPR).

Odvolávali se na ústavu PLR (Polská lidová republika) a různé mezinárodní dohody, které PLR podepsala, kde byla zakotvena různá práva občanů a o kterých si komunisté mysleli, že nikoho nenapadne, aby se o ně upomínal. Polské úřady kapitulovaly a 31. srpna 1980 podepsali vládní zástupci dohodu se stávkujícími dělníky, kterými PLR přistoupila na požadavky stávkujících dělníků.

Do jara 1981 vstoupilo do Solidarity 10 miliónů Poláků. Solidarita vydávala vlastní noviny, čímž prolomila státní monopol na rozšiřování informací. Solidarita však nemohla zajít příliš daleko, protože hrozila intervence Sovětského svazu, jaká proběhla v roce 1968 v Československu.

Komunisté se však nevzdali a 13. prosince 1981 Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, stanné právo (šlo o zneužití zákona na obranu státu proti útoku zvenčí). Režimem byla ustavena „Vojenská rada národní spásy“, která převzala veškerou výkonnou moc, vůdci opozice armádou pozatýkáni a internováni v internačních táborech, přerušena činnost všech společenských organizací včetně odborových svazů. Prokomunistické spolky však brzy získaly souhlas ke své činnosti, kdežto Solidarita byla formálně delegalizována (říjen 1982). Hnutí však nadále pracovalo v podzemí – vydával tisk, rozšiřoval letáky, organizoval pomoc pro pronásledované.

Koncem 80. let se Solidarita znovu významněji aktivovala, zvláště s postupujícími změnami v Gorbačovově Sovětském svazu.

Spontánní stávky v loděnicích a továrnách v roce 1988 vedly v únoru 1989 k jednáním u kulatého stolu mezi zástupci opozice a komunistickou vládou. V dubnu 1989 byla po jednáních u kulatého stolu Solidarita znovu povolena.

V polosvobodných volbách vyhráli kandidáti Solidarity všechna místa v parlamentu, o která se mohla ucházet ve volbách (35 %). Další místa (65 %) si ponechala komunistická strana PZPR a její spojenci. Protože komunisté měli prezidenta (Wojciech Jaruzelski), Solidaritě připadlo místo premiéra, kterým se stal Tadeusz Mazowiecki.

V nových poměrech se vnitřně nesourodá Solidarita postupně rozpadla.

Politický systém

Polský parlament se skládá ze Sejmu a Senátu. Volby do obou komor probíhají současně, poměrnym systémem do Sejmu, většinovým do Senátu. V Sejmu zasedá 460 poslanců volených ve všeobecných volbách na 4-leté období. Senát tvoří 100 senátorů volených na období kadence Sejmu. Orgány Sejmu jsou: Prezidium Sejmu, Konvent Seniorů a sejmové komise. Prezidium tvoří: Maršálek Sejmu a vicemaršálkové.