Pedagogika - stará 1 nejstručnější

Jde o to vytvořit harmonii mezi individuálními a sociálními cíly pro šťastný osobní život jedince i pro jeho život ve společnosti

Obecné – specifické cíle

• obecné – společné veškeré výchově

• specifické – spjaté s určitou profesí, sociální fcí, konkrétní vědomosti, dovednosti, návyky, postoje

Materiální – formální cíle

• materiální (informativní) – směřují k osvojení určité učební látky

• formální (formativní) – zaměřeny na rozvoj schopností, např. matematické učivo je prostředkem rozvoje logického myšlení

Adaptační a Anticipační cíle

• adaptační – zaměření výchovy na přítomnost, na přizpůsobení se současnosti

• anticipační – příprava na budoucí realitu

Dnes snaha spojit tyto dvě orientace; rychlý rozvoj vědy a techniky ( nutnost předvídat budoucí vývoj

Teoretické a praktické cíle

• teoretické – těžiště v systému vědomostí

• praktické – základ v dovednostech a návycích

Moderní pedagogika zdůrazňuje spojení výchovy se životem; kritika teoretismu tradiční výchovy a důraz na praktické aspekty je charakteristický pro většinu směrů 20. století

Autonomní a Heteronomní cíle

• autonomní – cíl, který si stanoví sám jedinec

• heteronomní – cíl stanovený jinými činiteli (státem, pedagogem, rodičem,…)

Cíle jednotlivých oblastí výchovy

Cíl výchovy je tvořen řadou dílčích cílů. Ve spojení se složkami výchovy se jedná o cíle rozumové, mravní, pracovní, estetické a tělesné výchovy.

Vlastnosti cíle: popsatelnost, vymezení v čase, etapovitost. Konečným cílem výchovy je ideál plného a harmonického rozvoje osobnosti. Komenský požaduje rozvíjet ”všechny ve všem všestranně”.

Příklady výchovných cílů v historii:

Platón – moudrost, kalokaghatia (ideál krásy a dobra)

Augustin – cíl veškerého života v Bohu

J. Locke – cíl – výchova gentlemana (úspěšného a zdatného)

A. S. Makarenko – výchova pro život ve společnosti

J. A. Komenský – harmonický rozvoj osobnosti (mysli, ruky, jazyka), poslední cíl člověka mimo tento svět.

6. Vývoj, přehled a aplikace pedagogických principů

Pedagogické principy:

Nejobecnější pravidla, praxí ověřené zásady, které podmiňují efektivnost výchovy, usnadňují práci učitelů i žáků a vedou k trvalejším výsledkům. Mají obecnou platnost, tzn. platí pro mládež i dospělé, v oblasti školské i mimoškolské, ve všech institucích a situacích. O formulaci pedagogických principů se pokusili mnozí významní autoři jako Komenský, Pestalozzi, Spencer, Locke, John Dewey,…

Vývoj pedagogických principů:

• Platón a Aristoteles – vyslovili požadavky jako soustavnost výchovné práce, aktivnost vychovávaného jedince, přiměřenost

• Renesance – požadavek názornosti, aktivity a samostatnosti (ne jen mechanické memorování)

• F. Rabelais, M. de Montaigne; v praxi se tyto principy v té době ještě nepodařilo prosadit

• Pedagogické principy jsou klíčovou otázkou díla Komenského (Velká didaktika) – důraz na názornost, soustavnost, uvědomělost, přiměřenost, všestrannost; tyto principy uplatnil také při tvorbě svých učebnic (Brána jazyků otevřená)

• J. J. Rousseau – přirozenost, svoboda a osobní zkušenost jedince (oslabení systematičnosti)

• Spencer – v pol. 19. století kritizuje odtržení výchovy od sociálních fcí, které má jedinec ve společnosti plnit

• Reformní a alternativní pedagogika 20. století – zdůrazňuje princip aktivnosti, samostatnosti, přiměřenosti, tvořivosti