Kabrhel OPD

panovníka či jiného příslušného orgánu (např. měst či církve). Způsob jejich tvorby se výrazně 
lišil v závislosti na čase. V raném středověku (zejména v období patrimoniálního státu) byl 
jediným zákonodárcem panovník, který vyhlašoval zákony ústně v okruhu předních osob země, 
dále se zákony šířily ústně. Klasickým příkladem panovnické právotvorby jsou barbarské 
zákoníky, v českých podmínkách např. Statuta Konráda Oty z r. 1189. 

Později přechází panovníkova výlučná zákonodárná moc na stavovské sněmy. 

Nejdůležitějšími akty těchto sněmů byla sněmovní usnesení, která však potvrzoval panovník. 
Své zákony si však moly vydávat i autonomně fungující celky, tradičně města. V nich pak 
docházelo k tvorbě městského práva, tvořeného městskými statuty či selskými řády. 

Soudcovská tvorba práva je dnes charakteristická pro anglosaský systém, tzv. volné nalézání 

práva však bylo běžnou praktikou i v našich podmínkách. Tento způsob tvorby práva 
eliminovaly až moderní kodifikace 18. a 19. století.  

Právní památky 

Mezi nejstarší právní památky můžeme zařadit barbarské zákoníky (leges barbarorum) – 

např. Lex Romana Visigothorum či Lex Salica.  

V Anglii patří k právním památkám Domesday book (Kniha posledního soudu) – soupis 

obyvatelstva a půdy, dále sepsání právním obyčejů. Další památkou je Traktát o obyčejích a 
zákonech království Anglie z roku 1189. 

V Německu můžeme k právním památkám zařadit zejména právní knihy Sachsenspiegel 

(1215-1235, autorem Eicke von Repkow) a Schwabenspiegel. Zbytek výše (otázka 8). 

Ve Francii bylo právo roztříštěné, existovalo vedle sebe až 700 právních distriktů. 

Zajímavého tam toho moc nebylo, za zmínku snad stojí jen Obyčeje kraje beauvaizského či Lo 
Codi. 

V Rusku můžeme zmínit Ruskou pravdu – sepsání ruského obyčejového pravda, z pozdější 

doby Suděbniky z let 1497 a 1550.  

Itálie – Libri feudorum – soupis lenního práva z roku 1158.