Kompletní shrnutí

Angloamerický systém: Analogie – interpretace precedentů, analogicky aplikovaných na nové konkrétní případy.

Soudní nebo správní precedent v angloamerické kultuře je pramenem práva, soudní judikát u nás nikoliv.

Tradičním cílem interpretace práva je postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci toho kterého normativního aktu. Odporuje tedy požadavku takové pojetí interpretace, které upřednostňuje tzv. ratio legis (smysl zákona, úmysl zákonodárce) před obsahem textu normativního právního aktu.

Úmysl zákonodárce je vyjádřen v normativním právním aktu (či jiném právně závazném textu). Při přísném dodržování zákonnosti nemůže úmysl zákonodárce vystupovat jako zvláštní objekt výkladu, oddělený od obsahu textu právního aktu. Jestliže např. omylem vyznívá obsah právní normy jinak, než zákonodárce zamýšlel, nelze požadovat na subjektu interpretace, aby zákonodárcův úmysl zjišťoval jinak, než vyplývá ze zformulovaného textu. K opravě nebo změně platných právních textů je v takovém případě povolána právotvorba, nikoliv interpretace. Významnou roli zde má Ústavní soud jako negativní zákonodárce.

Interpretace:

• správná – udílení pravdivého významu znakům;

• vadná – spočívá v udílení nesprávného významu znakům.

  • dezinterpretace – neúmyslně vadná interpretace, omyl v interpretaci,

  • falzifikace – úmyslně vadná interpretace.

Tendenční interpretace – zabarvená hledisky interpreta (např. advokát interpretuje ve prospěch klienta), nemusí být nutně vadná.

Funkce interpretace práva – krajní pozice:

• kognitivní (poznávací) – "soudce jako otrok zákona" – francouzská škola právní exegeze – přiznávala interpretaci pouze poznávací funkci, z textu lze podle ní vyvodit jedinou správnou odpověď, připouštěl se pouze jazykový výklad právního textu. Zákon je jednoznačný, bezrozporný a prostý mezer, možný je pouze gramatický výklad;

• explicitní (vyjasňovací) – interpretace spočívá v hodnotových soudech interpretujícího. Cílem interpretace je vyjasnění nejasného textu. Extrémní podoba – právní realismus nepředvídatelnost soudních rozhodnutí.

Klasifikace druhů interpretace:

1. Dle subjektu

2. Dle metod

3. Dle rozsahu výkladu ve vztahu k interpretovanému normativnímu právnímu textu

1. Interpretace dle subjektu interpretace a otázka závaznosti interpretace

1. Výklad orgánů veřejné moci (autoritativní výklad práva)

   1. výklad autentický – podává jej ten, kdo právní normu vydal. Může být obsažen v témže či v jiném právním aktu téhož normotvůrce, v takovém případě je právně závazný. Autentický výklad podávaný mimo příslušnou platnou právní úpravu není právně závazný (např. ministrova interpretace vyhlášky jeho ministerstva ve sdělovacích prostředcích);

   2. výklad legální – obecně závazný výklad, k němuž je právní normou výslovně zmocněn ten, kdo právní normu nevydal, dříve jím bylo oprávněno předsednictvo Národního shromáždění nebo Ústavní soud, dnes již neexistuje orgán, který by tuto pravomoc měl;

   3. výklad oficiální (služebně závazný) – vydává jej nadřízený subjekt pro své podřízené formou normativních či individuálních interních instrukcí, které jsou pro podřízené orgány či pracovníky závazné. Oficiálním výkladem zejména není vázán soud;

   4. výklad orgánu aplikujícího právo – je individuálně právně závazný (inter partes), bývá obsažen v odůvodnění rozsudku soudu, případně odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu aplikujícího právo (např. správního orgánu). Pro řešení dalších podobných případů není právně závazný;

   5. výklad při uplatnění kasačního principu – opravný soud přezkoumá rozhodnutí soudu nižšího. Pokud dospěje k závěru, že rozhodnutí je nesprávné, zruší je a věc vrátí podřazenému soudu k dalšímu řízení a v odůvodnění vyslovuje svůj právní názor, jak by se daný právní text na daný případ měl vyložit, kterým je nižší soud vázán. Závaznost se týká pouze daného případu, nezavazuje soudy do budoucna;

   6. judikatura (výklad vyšších soudů) – stanoviska NS a NSS, v otázkách lidských práv a svobod ÚS, dále judikatura nadnárodních soudních institucí. Jejich cílem je sjednocování soudní praxe. Nejvyšší soudy je vydávají k problémům, kde praxe je nejistá a rozporná. Judikát je právně závazný individuálně jako součást rozhodnutí, pokud rozhodnutí nabylo právní moci. Z hlediska ryze právního nejsou stanoviska ke sjednocení právní praxe právně závazná. V praxi však mají obdobný dopad, jako by právně závazné byly. Konkrétní soudce má možnost si obhájit svůj názor i proti stanovisku NS – je dle Ústavy nezávislý a vázán pouze zákonem, měl by ale podrobně vyložit důvody odchýlení.