Kompletní shrnutí

Zavinění – členění podle vztahu člověka:

1. Úmysl

   • přímý (dolus directus) – rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek, a chtěl jej způsobit. Např.: Pachatel bodne nožem svou oběť, protože ji chce usmrtit (ale nemusí si být jist, že se mu to podaří).

   • nepřímý (dolus indirectus) – rušitel věděl, že škodlivý následek může způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Jde tedy o případy, kdy hlavní účel jednání byl jiný (např. vybít si vztek, zvětšit zisk) a pachateli bylo lhostejné, jestli tím někomu uškodí, a proto takovou újmu vědomě riskoval. Rozhodující je vědomí rizika – jakmile nejde o riziko, ale o jistotu, jde již o úmysl přímý, i kdyby nebyl hlavním cílem.

2. Nedbalost

   • vědomá (culpa luxuria) – rušitel věděl, že může škodlivý následek způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí (rozdíl mezi úmyslem nepřímým a nedbalostí vědomou: U vědomé nedbalosti rušitel nechtěl škodlivý následek způsobit).

   • nevědomá (culpa negligentia) – rušitel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodlivý následek, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Nedbalost také může být členěna na hrubou nedbalost (lata) a lehkou nedbalost. Nedbalost hrubá – někdo mě opakovaně upozornil na něco, ale přesto jsem tomu nezabránil.

Subjektivní a objektivní právní odpovědnost

Subjektivní odpovědnost (odpovědnost za zavinění) – předpokládá zaviněné porušení právní povinnosti. Zavinění občanský zákoník předpokládá (presumuje), avšak žalovaný škůdce se může ze své odpovědnosti vyvinit (tzv. exkulpace), pokud prokáže, že škodu nezavinil.

Objektivní odpovědnost (odpovědnost za protiprávní stav, za výsledek) – jejím předpokladem není zavinění. Např. v pracovním právu – přenesení rizika práce ze zaměstnance na zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Pouze v soukromém právu! Je možná liberace = zproštění odpovědnosti, pokud došlo ke způsobení z vyšší moci.

Objektivní odpovědnosti se lze zprostit (liberovat), pokud škoda byla neodvratitelná, nepřekonatelná nebo nepředvídatelná – viz např. § 420a ObčZ:

(1) Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.

(2) …

(3) Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Pokud je zproštění objektivní odpovědnosti vyloučeno, hovoří se o absolutní objektivní odpovědnosti – např. § 421a ObčZ:

(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito.

Této odpovědnosti se nemůže zprostit.