Kompletní shrnutí

nové rodiny -> nejde tedy o darování, ale o zvláštní kauzu

− není to ženina právní povinnost, ale zřízení věna je považováno za žádoucí a běžné

(pokud žena nepřinesla věno, bylo jí odepřeno právo na výživu a zaopatření, manžel

nemusel vracet věno, které mu dala žena v omylu, že je to její povinnost)

− věno přijímal manžel případně příslušný pater familias

− zřizovala ho buď žena sama nebo jiné osoby za ni – pokud ho zřizuje pater familias nazývá

se dos profecticia, pokud někdo jiný dos adventicia

− předmětem věna může být cokoliv, věci jakéhokoliv druhu

− lze ho zřídit různým způsobem – pokud se dává nebo vyplácí, používá se všech forem

převodu vlastnického práva; pokud se slibuje je vyžadován slib formální (stipulace nebo

dotis dictio), protože příslib věna nebyl samostatnou a žalovatelnou kauzou tou se stává

až za pozdního císařství jako pollicitatio dotis

− původně se věno stávalo vlastnictvím manžela a mohl s ním volně nakládat, později

kladen důraz na zajišťovací funkce pro ženu (manžel je formálně vlastník, ale reálně pouze

správce)

− žena za trvání manželství neměla k věnu žádné práva, podle pozdějšího práva k němu

měla obligační nároky po rozvodu

− s rozmachem volných manželství se žena majetkově pojišťovala proti rozvodu a

vymiňovala si vrácení věna zvláštním slibem (cautio rei uxoriae) -> z toho se vyvinulo

pravidlo obyčejového práva, že věno se ženě vrací za všech okolností, prostředkem

k realizaci je žaloba actio rei uxoriae (mohla ji použít jen žena, byl to její ryze osobní nárok)

− zemřela-li žena, věno muži zůstávalo – měl ale právo na srážky (za každé dítě, za špatné mravy manželky)

− v případě rozvodu zaviněného manželem se restituční povinnosti zvětšovaly o část výnosu z věna

− manželovo právo na ponechání věna neplatilo v případě, že se zavázal prostou stipulací (slibem), proti

němu pak příslušela žaloba actio ex stipulatu a věno za všech okolností přecházelo na dědice

manželky -> Justinián zavedl místo actio ex uxoriae novou žalobu nazvanou nevhodně actio ex stipulatu

a ta se mohla podat vždy, i když slib na vrácení věna nebyl složen – věno se muselo vracet vždycky,

i když manželství skončilo smrtí manželky, nárok přecházel na manželčiny příbuzné (v případě dos

profecticia na otci, dos adventicia dědicům)

− právo na vrácení věna pojištěno generálním zástavním právem majetku manžela

− pacta dotalia (dotální úmluvy)

− stranám ponecháno právo, aby si obecné předpisy o věnu modifikovalo

− původně pouze formálním kontraktem (stipulací), později i neformálním úmluvou (pactum

dotale)

− s ohledem na prospěch ženy smluvní volnost nakonec omezena – žena se nemohla vzdát

práva na vrácení věna, neplatné byly úmluvy, které mohly zhoršit její postavení a ty, které