Kompletní shrnutí

− faktický vztah k věci se po určité době mění ve vlastnické právo

− na počátku konstruováno velmi primitivně, pouze 2 předpoklady: fyzické ovládání věci

(corporalis possesio, držba), uplynutí doby, kdy se choval jako vlastník (vydržecí

lhůta = tempus; movitá věc 1 rok, nemovitá věc 2 roky)

− kviritský vlastník měl před uplynutím vydržecí lhůty všechna vlastnická práva a k dispozici

vindikační žalobu

− bonitární vlastník je chráněn námitkou a publiciánskou žalobou

− předchozí držba se připočítávala i na dědice, kteří ji zdědili

− aby se vlastníky nestali zloději apod. přidány další podmínky:

a) titulus iustus – právem uznaný důvod, který stál u zrodu převodu věci

b) bona fides (dobrá víra) – přesvědčení člověka, že svým jednáním nikomu neškodí

(vyžadovalo se pouze na dobu okamžiku získání věci)

c) possessio (fyzická držba, ovládání věci)

d) res habilis – věc musí být k vydržení způsobilá (nemůže to být věc neprodejná, věc

cizincova, mezní pruh mezi pozemky = confinium; nelze vydržet věc, která je kradená = res

furtivae)

e) tempus (vydržecí lhůta)

− musí být splněno všech 5 podmínek, jinak kvinického vlastnictví nenabývá

− Justinián přinesl změnu: nový institut procesní – prescriptio longi temporis = preskripce

dlouhého času

− vychází z procesní soudní praxe, kdo promlčel svoji žalobu na držený pozemek, ztrácel

k němu vlastnické právo (lhůta promlčení různá)

− upravuje režim vydržení provinčních pozemků

− podmínkou vydržení je 10 (mezi přítomnými, měli domicil ve stejných obcích) 20 let

(mezi nepřítomnými)

− nakonec zobecněno a pomícháno všechno do nové konstrukce řádného vydržení

− podmínky zůstávají, jen tempus je jiný (movitá věc 3 roky, u nemovitých 10 let mezi

přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými)

− objevuje se i vydržení mimořádné (praescriptio longisimi temporis)

− námitka předlouhého času (30 let), a také 40letá lhůta (předmět ovládání je věc, co

patřila církvi nebo zbožným nadacím)

− ochrana vlastnictví

− vindikační žaloba (reivindikace)

− chrání kviritského vlastníka, uplatňoval ji, byla-li mu věc odňata nebo byl-li zbaven držby (= porušení

vlastnictví v nejvyšší míře), jde o formální uplatnění vlastnického práva před soudem

− je věcnou žalobou (actio in rem)

− u věcných žalob neexistuje defenzivní povinnost – povinnost žalovaného, nejen aby přišel

k soudu, ale aktivně tvořit soudní proces (vybrat soudce, důvod sporu)

− její počátky v legisakčním procesu, kde obě strany prokazovaly své vlastnické právo k věci a

rozhodovalo se, kdo ho má lepší

− ve formulovém procesu klasické doby je jednostranným aktem vlastníka, jednostranným

procesním uplatněním žalobcova práva, žalobce nemohl donutit osobně odpůrce k vydání