Otázky ke zkoušce

- předcházejí použití kolizní normy a omezují tak prostor pro její použití

- jejich prostřednictvím se veřejnému pořádku dává aktivní (pozitivní) úloha – prosazuje hodnoty

- různá označení: předpisy přímo použitelné, nutně použitelné, imperativní, absolutně kogentní, nezaměnitelné, atd.

- je třeba je odlišit od obvyklých kogentních norem vnitrostátního práva (občanskoprávních a obchodněprávních, atd.), tyto totiž lze nahradit normami jiného práva, jestliže se ho má na základě kolizní normy použít

- jak je poznat?

1. z územního nebo osobního vymezení předmětu úpravy (např. vztahují se na devizové tuzemce),

2. ze smyslu a účelu úpravy (ze smyslu a účelu úpravy práv k nehmotným statkům lze vysledovat, že se vztahují k určitému území),

3. z judikatury – obecně zkrátka výkladem

- př. IN: § 1 odst. 5 ZoOHS – Tento zákon se vztahuje i na jednání soutěžitelů, k němuž došlo v cizině, které narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž na území ČR.

- IN mohou být i soukromoprávní normy pokud neslouží pouze ochraně jednotlivců

dělení:

a) IN místa soudu (lex fori)

b) IN lex casuae

c) IN třetího státu – také mohou mít vliv

teorie použití imperativních norem:

- u IN lex fori není problém – národní soudce je povinen je aplikovat

- hlavní problém: způsob aplikace či zohlednění účinků zahraničních IN - přístupy:

a) přímá aplikace na základě odkazu normy fóra (kolizní, speciální norma)

b) přihlédnutí k účinkům cizích IN – materiální přístup – skutečnost významná pro PaPO účastníků na základě legis casuae – zejména se přihlíží k cizím IN kvůli uznání a vykonatelnosti rozhodnutí

- dojde-li ke konfliktu tuzemských a cizích IN, je zřejmě s ohledem na prosaditelnost rozhodnutí z hlediska uznání a vykonatelnosti doporučitelné dát přednost cizím IN – ale neměly by účinkem odporovat tuzemskému VP

analýza článků v Úmluvě, Řím I a Řím II:

- obě nařízení obsahují vlastní úpravu – může to působit komplikace (obě úpravy jsou si velmi podobné) – zájem na úplném sjednocení ovšem není

- úprava: ŘÚ (čl. 7), Řím I (čl. 9), Řím II (čl. 16)

Římská úmluva

Článek 7

„Imperativní právní normy

(1) Při použití práva určitého státu podle této úmluvy může být přiznán účinek imperativním normám práva jiného státu, s nímž je právní vztah úzce spojen, jestliže tato pravidla musí být v souladu s právem tohoto státu ve stanoveném rozsahu aplikována bez ohledu na to, kterým právem se smlouva řídí. Při rozhodování o přiznání účinku těmto imperativním normám musí být brán v úvahu jejich charakter a účel, jakož i následky jejich použití či nepoužití.

2) Žádné ustanovení této úmluvy neomezuje použití norem práva státu sídla soudu, které jsou normami imperativními, bez ohledu na právo, jímž se jinak smlouva řídí.“