Zkouška

Tampere

V říjnu roku 1999 se konal summit Evropské rady v Tampere. Hlavní náplní summitu bylo zpřesnění a zintenzivnění opatření k vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Pro oblast soudní spolupráce v civilních věcech byly stanoveny tři priority: lepší přístup ke spravedlnosti v Evropě, vzájemné uznávání soudních rozhodnutí a větší podobnost v civilním právu.

Na základě závěrů z Tampere přijala Rada v prosinci roku 2000 Program opatření pro provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí, který obsahuje cíle a časový sled prací, jež je nutné v rámci Unie v následujících letech udělat, aby bylo dosaženo plné realizace zásady vzájemného uznávání rozhodnutí. Kromě samotného uznání a výkonu rozhodnutí je nutné upravit otázku pravomoci soudů, rozhodného práva i další oblasti (provádění důkazů, doručování, zavedení minimálních standardů pro civilní procesy, vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci atd.). 5.11.2004 byl Evropskou radou přijat Haagský program, který stanoví 10 priorit, jejichž realizace je nezbytná pro posílení oblasti svobody, bezpečnosti a práva.

Lisabonská smlouva 2007

Ruší se dosavadní struktura 3 pilířů, které zavedla Maastrichtská smlouva. Oproti Amsterodamu nejsou nařízení nebo směrnice přijímány pouze ve chvíli, kdy je to nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu, ale je dána větší volnost pro společnou právní úpravu MPS.

Jednotná interpretace

Právo ES aplikují nejen orgány Společenství, ale rovněž orgány členských států (soudy, jiné orgány). Totéž samozřejmě platí i o součástech evropského justičního prostoru. Při aplikaci předpisů z oblasti evropského justičního prostoru jsou národní orgány, především soudy ovlivněny vlastními interpretačními pravidly a metodami. Existuje tak sice jednotný text předpisů platný ve všech členských státech, ale v důsledku rozdílné interpretace mohou být v různých státech aplikovány jinak. Aby měla unifikace, kterou přinášejí, smysl, musí být zajištěna nejen na úrovni legislativní, ale i aplikační, resp. interpretační.

Problematika jednotného výkladu v rámci ES se štěpí do dvou oblastí. První se týká druhu výkladu a druhá institucionálního zajištění jednotného výkladu.

Pokud má být výklad jednotný pro všechny členské státy, nelze ho pojímat jako výklad prováděný v rámci právního řádu některého členského státu. Různost obsahu pojmů v jednotlivých členských státech vyžaduje výklad, který lze označit jako autonomní (nadstátní, nezávislý na právních řádech členských států). Autonomní výklad je druhem výkladu, nikoliv metodou. Metodou, která nejlépe odpovídá potřebám autonomního výkladu, je bezpochyby metoda teleologická. Autonomní výklad může být ovšem prováděn jen orgánem, autoritou, která je schopna ho vnutit národním soudům. V rámci ES je takovým orgánem Soudní dvůr ES neboli Evropský soudní dvůr (dále jen ESD).