Zkouška

2. Soud řízení přeruší do té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky.“

Mezinárodní příslušnost

Pojem, jenž je někdy chápán v tom smyslu, že určuje: soudy kterého státu jsou povolány k rozhodování mezinárodní pravomocí vymezeného okruhu záležitostí

Unijní předpisy (např. nařízení Brusel I) používají pojmu mezinárodní příslušnost – z terminologického hlediska to ale odpovídá v českém právu pojmu pravomoc

Unijní předpisy totiž neřeší, který konkrétní soud bude věc rozhodovat – otázka jejich příslušnosti je ponechána na vnitrostátním právu – mělo by se tedy používat pojmu mezinárodní pravomoc (např. Rozehnalová jej takto v EJP užívá)

Jelikož se ale používání pojmu mezinárodní příslušnost vžilo, je vhodnější ho nadále používat a smířit se s tím

(někteří autoři dokonce tvrdí, že pojem mezinárodní příslušnost je pro účely nařízení Brusel I správný, neboť se nekryje ani s pojmem pravomoc, ani s pojmem příslušnost)

Vnitřní příslušnost

Určuje se podle OSŘ. Je-li dána vnitřní příslušnost, je dána i mezinárodní pravomoc.

Vliv na fóra na aplikaci jednotlivých skupin norem (procesní, kolizní, hmotné, imperativní) včetně případných výjimek z pravidel

Kolizní normy:

Sudiště aplikuje vždy svoje kolizní normy (normy legis fori). V nich jsou obsaženy určité pojmy, které vyžadují interpretaci. Pokud se jedná o vnitrostátní normy, použije se kvalifikace podle legis fori, neboť pojmový aparát legis fori je nejvhodnější vztáhnout na vnitrostátní předpisy (jaký jiný pojmový aparát by také měl být použit. Pokud se jedná o unifikované normy, použije se autonomní výklad, pokud existuje, a pokud takový neexistuje, měla by být vznesena předběžná otázka?

Kolizní normy mohou mít trojí původ: vnitrostátní, mezinárodně smluvní a unijní. Povinnost státu (soud je jeho orgánem) aplikovat kolizní normu se odvíjí od jejího původu.

Pokud jde o vnitrostátní kolizní normy, jsou obsaženy v ZMPS, což je zákon. Dle Ústavy je soudce vázán zákonem. Unijní kolizní normy jsou obsaženy v přímo použitelných předpisech Unie, povinnost je aplikovat vyplývá ze smluv, jimiž je Unie založena. Povinnost aplikovat mezinárodněsmluvní kolizní normy vyplývá z mezinárodní smlouvy. U všech třech pramenů je různá úroveň vynutitelnosti této povinnosti náležející státu.

V doktríně se řeší otázka, jestli má soud povinnost aplikovat kolizní normy ex officio nebo jen na návrh, a z toho plynoucí otázka, jestli je aplikace samotného cizího práva na základě kolizní normy určeného v disposici stran. V české doktríně převládá pozitivistický přístup, a sice, že jestli zákon stanoví, že se použije právo státu X, musí se použít, nebrání-li tomu jiné ustanovení zákona (-ů) nebo předpis s aplikační předností anebo některý z vyšších právních principů. Z toho tedy plyne, že jedinou možností stran disponovat s právem rozhodným zůstává volba práva se všemi náležitostmi, které mají být splněny pro její platnost.