Judikatura

Případ navíc vzbuzoval zájem ze strany obecných a zejména bulvárních médií i z toho důvodu, že skutková podstata jedné ze dvou spojených věcí (konkrétně věci Martinez) se týkala zprávy uveřejněné o zpěvačce Kylie Minogue. Francouzský herec Olivier Martinez totiž žaloval ve Francii Mirror Group, vydavatele the Sunday Mirror, za nepravdivý článek, který byl uveřejněn na internetové stránce těchto britských novin a který se týkal jeho vztahu s Kylie Minogue. Podle všeho uvedené noviny tvrdily, že Kylie Minogue se ke svému bývalému příteli Martinezovi vrátila, což nebyla pravda, a pan Martinez se cítil být tímto tvrzením poškozen.

Není nám známo, nakolik brali soudci Soudního dvora bulvární rozměr celé kauzy v potaz (pokud vůbec); to, co je z právního hlediska podstatné, je skutečnost, že se SDEU rozhodl odlišit prostředí internetu a tištěných novin a ve spojených věcech eDateAdvertising a Martinez proto zaujal jiný přístup než ve věci Shevill. Soudní dvůr odmítl pro tyto případy použít kritérium státu, kde byl daný článek zveřejněn (šířen), neboť „rozsah šíření obsahu informací na internetu je v zásadě univerzální. Navíc z technického hlediska není vždy možné tento rozsah šíření s určitostí a spolehlivostí kvantifikovat ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu [EU], a proto ani ohodnotit újmu způsobenou výlučně v tomto členském státě“ (bod 46 judikátu eDateAdvertising).

Podle SDEU dopad obsahu informace zveřejněné na internetu na osobnostní práva může být lépe posouzen soudem místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů. Za místo, kde má osoba centrum svých zájmů, je podle SDEU obecně místo jejího obvyklého bydliště. Podle soudu však osoba může mít centrum svých zájmů také v členském státě EU, v němž nemá obvyklé bydliště, pokud „jiné indicie, jako například výkon profesní činnosti, mohou prokázat zvláště úzkou vazbu k tomuto státu“(bod 49 judikátu eDateAdvertising). Soudní dvůr dále uvedl, že příslušnost soudu místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů, je předvídatelná ve vztahu k žalovanému vzhledem k tomu, že vydavatel poškozujícího obsahu může v době zveřejnění tohoto obsahu na internetu znát centrum zájmů osob, kterých se týká. Podle SDEU je tak „tedy třeba mít za to, že určovatel týkající se centra zájmů umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován“ (bod 50 judikátu eDateAdvertising).

Soudní dvůr tímto svým rozhodnutím tak v podstatě umožňuje poškozenému, aby vydavatele internetové zprávy, která údajně poškodila jeho osobnostní práva, žaloval ve státě svého bydliště. Jinými slovy to znamená, že ti, co odpovídají za obsah webových stránek, musejí počítat s tím, že za případné porušení osobnostních práv mohou být žalováni v zemi, kde má poškozený své bydliště, tedy potenciálně daleko od místa, kde byla problematická zpráva uploadována. Pro úplnost dodávám, že SDEU zachoval i možnost podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu, ale tyto soudy (nejde-li samozřejmě o zemi bydliště vydavatele či bydliště – centra zájmů – poškozeného) jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána.