Judikatura

v Heidelbergu. Hoffmann odešel v roce 1978 z Německa do Nizozemí, kde se usadil. Na žádost Kriegové uložil soud v Heidelbergu Hoffmannovi platit po dobu, kdy budou žít odděleně, paní Kriegové každý měsíc výživné. Manželství bylo nizozemským soudem podle německého práva rozvedeno na Hoffmannovu žádost k 19. 8. 1980. Rozhodnutí však ještě v momentu, z něhož vychází tento spor, nebylo v Německu uznáno. Nejvyšší soud Nizozemí položil ESD dvě otázky týkající se účinků rozhodnutí. Musí být podle čl. 26 Úmluvy rozsudku v jiných státech přiznán stejný účinek jako ve státu vydání? (tj. musí být tedy vykonatelný pro stejné případy jako ve státu vydání, ačkoli bylo ve státě výkonu manželství rozvedeno?) Pokud ano, znamenají čl. 26 ve spojení s čl. 31 Úmluvy, že rozsudek vykonatelný ve státě vydání je vykonatelný i ve stejných případech ve státě, kde je požadován výkon? (tj. jestli musí být cizí rozhodnutí, které bylo v jednom členském státě prohlášeno za vykonatelné, vykonáno ve všech případech, v nichž je vykonatelné

ve státě rozhodnutí, ačkoli výkon podle práva smluvního státu z důvodů, které nespadají do okruhu užití Úmluvy, není dále možný?)

Na první otázku odpověděl ESD kladně, tzn. uznaným cizím rozhodnutím musí být v dožádaném státě zásadně přiznány tytéž účinky jako ve státu, kde bylo rozhodnutí vydáno (teorie rozšíření účinků). Jedinou hranicí je veřejný pořádek uznávajícího státu. Jen tak lze dosáhnout skutečného volného pohybu rozhodnutí v evropském justičním prostoru. Avšak v takových případech, na které se vztahuje druhá otázka, je třeba přihlédnout k incidenčním otázkám. Z toho důvodu je pak rozhodující právo státu výkonu a toto bude aplikováno místo práva státu původního rozhodnutí. To znamená, že cizí rozhodnutí, které bylo prohlášeno za vykonatelné a které zůstává vykonatelné ve státě původu, nemusí být dále vykonáno ve státě uznání, pokud podle práva druhého státu není dále možný z důvodů, které nespadají do aplikačního rozsahu Nařízení. lPodle Schmidta139 ale připadá v úvahu také kumulativní teorie, neboť rozhodnutí může mít v uznávajícím státě jen takové účinky, které zná právo uznávajícího státu. Dalším argumentem pro tuto teorii je čl. 65 odst. 2 Nařízení, který se týká žaloby o záruku, intervenční žaloby a žaloby ve věcech pojištění odpovědnosti. Rozhodnutí vydaná v těchto věcech se členskými státy uznají a jsou vykonatelná v Německu a v Rakousku, přičemž veškeré účinky, které mají rozhodnutí vydaná v těchto zemích vůči třetím osobám, se v ostatních členských státech rovněž uznají. Kdyby totiž platila

teorie účinků, byly by výše uvedené účinky automatické a toto ustanovení by potom v Nařízení nemělo opodstatnění.