Judikatura

C-38/98 Renault SA v Maxicar SpA and Orazio Formento

Spor vznikl mezi firmami Régie Nationale des Usines Renault SA (dále jen Renault) a Maxicar SpA (dále jen Maxicar) a ředitelem Maxicaru panem Formentem. Maxicar a pan Formento byli soudem v Dijonu odsouzeni k náhradě škody 100 000 Fr za škody způsobenou paděláním a následným prodejem náhradních dílů na vozy Renault. Po zamítnutí opravného prostředku se stal rozsudek konečným a Renault požádal v Itálii o prohlášení vykonatelnosti. To bylo zamítnuto s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno v trestním řízení a žádost měla být podána ve lhůtě stanovené italským trestním řádem. Renault se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaní namítali, že rozhodnutí nelze v Itálii uznat, protože odporuje rozhodnutí vydanému v Itálii mezi týmiž stranami a tedy i veřejnému pořádku (italské právo na rozdíl od francouzského neuznává existenci práva průmyslového vlastnictví k náhradním automobilovým dílům). Italský odvolací soud následně předložil ESD tři otázky, z nichž jedna se vztahovala k výkladu čl. 27 odst. 1 Úmluvy. I tentokrát ESD s odvoláním na předchozí judikaturu rozhodl, že soud dožádaného státu nemůže odmítnout uznání rozhodnutí jiného státu jen proto, že se domnívá, že národní nebo komunitární právo bylo aplikováno chybně. Takový postup by odporoval cíli Úmluvy. Definice pojmu „uznání“ stejně jako stanovení jehk účinků v Nařízení chybí. Podle Jenardovy zprávy se účinky uznání řídí zásadně právem státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. ESD se touto problematikou zabýval ve svém rozhodnutí

Rozhodnutí C-585/08 a C-144/09 Peter Pammer proti Reederei Karl Schlüter GmbH & Co. KG (C-585/08) a Hotel Alpenhof GesmbH proti Oliver Keller

Evropský soudní dvůr se v rozsudku ze dne 7.12.2010 vyjádřil v otázce posouzení náležitostí, jež má obsahovat stránka internetového prodejce, který svou činnost zaměřuje i do jiných členských států, než ve kterém sídlí nebo ve kterém má pobočku. Soud rozhodoval o dvou spojených věcech.

Ve věci C-585/08 šlo o spor pana Petra Pammera, trvale žijícího v Rakousku, a společnosti Reederei Karl Schlüter, trvale sídlem v Německu. Pan Pammer si u jmenované společnosti objednal cestu z Terstu na Dálný Východ. Objednávku učinil přes internet na stránkách společnosti Reederei Karl Schlüter, která se specializuje na plavby nákladními loděmi. Když dorazil do Terstu a uviděl plavidlo, na kterém se měl plavit, odmítl se nalodit a požadoval vrácení celé částky, kterou za cestu zaplatil. Toto plavidlo podle něj nesplňovalo popis, který mu společnost zaslala. Reederei Karl Schlüter panu Pammerovi zaslala zpět pouze část peněz. Pan Pammer proto podal žalobu u Rakouských soudů. Plavební společnost na to reagovala v tom smyslu, že Rakouským soudům nepřísluší v této věci rozhodovat, protože tato společnost nevyvíjí na Rakouském území žádné obchodní aktivity.