Judikatura

Ve věci C-144/09 žalovala společnost Hotel Alpenhof, trvale sídlem v Rakousku, pana Petra Hellera, trvale bydlištěm v Německu, o zaplacení dlužné částky za služby. Pan Heller si přes internet pomocí e-mailu, který měla společnost na svých internetových stránkách uveden pro tyto účely, rezervoval několik pokojů na týdenní dovolenou. Pan Heller nebyl se službami hotelu spokojen a odjel bez zaplacení účtů. Společnost Hotel Alpenhof tedy žalovala pana Hellera a žalobu podala u Rakouských soudů. Pan Heller oponoval tím, že jako německý občan musí být souzen u německých soudů.

Rakouský nejvyšší soud (Oberster Gerichtshof) se proto obrátil na Evropský soudní dvůr s otázkou, jestli fakt, že jsou stránky společnosti, která nabízí své služby v jednom členském státě, dostupné i v jiných členských státech, znamená, že své služby zaměřují i na ostatní členské státy. Tedy jestli se tato skutečnost dá považovat za naplnění článku 15 odst.1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízeni ve svém Oddílu čtvrtém, jehož je článek 15 součástí, stanoví pravidla pro podání žalob ve věcech spotřebitelských smluv a to tak, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo u soudů členského státu, kde má bydliště smluvní partner. Smluvní partner ovšem musí spotřebitele žalovat u soudu členského státu, na jehož území má bydliště spotřebitel.

Evropský soudní dvůr rozhodl tak, že je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy z obsahu internetových stránek a z celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že zamýšlí uzavřít smlouvu i se spotřebitelem, který má bydliště v jiném členském státu, než má podnikatel sídlo. Dále ESD judikoval demonstrativním výčtem obsah internetových stránek, ze kterého lze usuzovat, že podnikatel svou činnost zaměřoval i na zahraniční spotřebitele. Jsou to mezinárodní povaha činnosti, použití jiného jazyka, měny, jména domény prvního řádu, než které jsou ve státě, v němž má podnikatel sídlo, obvyklé, uvedení telefonického kontaktu s mezinárodním předčíslím a další. Pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje k tomu, aby smlouva mezi nimi uzavřená podléhala ustanovení čl.15 odst.1 písm.c) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

Rozhodnutí C-269/95 Benincasa v. Dentalkit

Pan Benincasa uzavřel smlouvu o franšíze se společností Dentalkit, na jejímž základě měl na určitém území podnikat (prodávat pod hlavičkou společnosti dentalkit prostředky ústní hygieny). Součástí smlouvy byla doložka o výlučné příslušnosti soudu ve Florencii. Pan Benincasa ukončil svou podnikatelskou činnost, ale společnosti dentalkit zůstal dlužen. Pan Benincasa vyvolal spor u Krajského soudu v Mnichově o platnost dohody o franšíze a tvrdil, že dohoda o výlučné příslušnosti je neplatná z toho důvodu, že podle čl. 14 odst. 2 Bruselské úmluvy[43] se jako spotřebitel může rozhodnout, kde žalobu podá.