Judikatura

C-414/92 – Solo Kleinmotoren GmbH v Emilio Boch

Italský maloobchodník Boch prodával v Itálii pod značkou „Solo“ zemědělské stroje, které mu dodávala firma Solo Kleinmotoren (dále jen Solo KM). Postupem času však tyto stroje začala prodávat firma Solo Italiana SpA (dále jen Solo Italiana) a Solo KM zastavila dodávky pro firmu Boch. Ten podal dvě žaloby: Žalobu z porušení závazku z dodací smlouvy, za což byla Solo KM milánským soudem odsouzena k zaplacení 48 000 000 LIT a úroků. Firma Boch požádala v Německu o prohlášení vykonatelnosti. Proti tomu Solo KM podala stížnost a obě firmy uzavřely nakonec před německým soudem smír, kterým vyrovnaly veškeré vzájemné nároky. Druhou žalobu podal Boch u soudu v Bologni, a to proti Solo KM a Solo Italiana za zneužití firemního označení „Solo“ a za nekalou soutěž. Soud shledal obě firmy vinnými a odsoudil je jako spoludlužníky k náhradě škody. Když Boch požádal o prohlášení vykonatelnosti tohoto rozsudku v Německu, namítl Solo KM, že dříve uzavřený smír je překážkou pro prohlášení vykonatelnosti rozsudku podle čl. 27 odst. 3 Úmluvy (čl. 34 odst. 3 Nařízení). Na dotaz BGH ESD odpověděl, že rozhodnutí již podle dikce čl. 25 Úmluvy (čl. 32 Nařízení) zahrnuje výlučně soudní rozhodnutí vydaná skutečně soudem členského státu, tj. soudního orgánu, který sám rozhoduje o sporu mezi stranami z titulu pověření. Tento předpoklad není v případě smíru splněn, ačkoli byl tento uzavřen před soudem členského státu a vedl k ukončení právního sporu. Procesní smíry jsou totiž v zásadě smluvní povahy, protože jejich obsah je dán vůlí stran. Takový procesní smír tedy nemůže být rozhodnutím a tedy ani překážkou uznání a prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí podle čl. 27 odst. 3 Úmluvy.

C-7/98 Dieter Krombach v André Bamberski

Proti lékaři panu Krombachovi (s bydlištěm v Německu) bylo zahájeno přípravné řízení kvůli smrti čtrnáctileté Francouzsky. Na základě trestního oznámení, které podal pan Bamberski (s bydlištěm ve Francii), otec nezletilé, bylo přípravné řízení zahájeno i ve Francii; francouzské soudy se považovaly za příslušné na základě státní příslušnosti oběti, na jehož základě byl vydán rozsudek. Obžaloba i civilní žaloba, kterou proti Bamberskému podal otec oběti, byly panu Krombachovi doručeny. Ačkoli mu bylo uloženo, aby se k hlavnímu líčení dostavil osobně, neučinil tak. Podle francouzského trestního řádu nesmí obžalovaného zastupovat obhájce, pokud se má žalovaný dostavit k jednání osobně. Z toho důvodu proběhlo řízení v nepřítomnosti a i rozsudek byl vydán v nepřítomnosti obžalovaného. Tímto rozsudkem byl pan Krombach odsouzen k 15 letům vězení a dalším rozsudkem – vydaným též

v nepřítomnosti – mu byla v adhezním řízení uložena náhrada škody 350 000 FRF. Německý soud prohlásil rozsudek za vykonatelný, proti čemuž podal Krombach stížnost a případ se tak dostal až k BGH. Jako odůvodnění uvedl, že se před odsouzením nemohl před francouzským soudem účinně obhajovat. Na základě toho položil BGH ESD tři otázky týkající se interpretace pojmu „veřejného pořádku“ podle čl. 27 odst. 1 Úmluvy (čl. 34 odst. 1 Nařízení). Podle ESD nemůže soud uznávajícího soudu odmítnout uznání cizího rozhodnutí pouze s odvoláním na skutečnost, že soud, který rozhodnutí vydal, založil svou příslušnost na základě státní příslušnosti oběti trestného činu. ESD dále konstatoval, že rozhodnutí cizího státu nelze přezkoumávat věcně a uznání a prohlášení vykonatelnosti nelze odmítnout jen z důvodu, že druhý stát aplikoval jiné normy, než by v tomtéž případě aplikoval soud uznávajícího státu. Výhradu veřejného pořádku lze použít jen v případě, kdy uznání nebo prohlášení vykonatelnosti odporuje základním principům právního řádu státu, v němž je podán návrh na uznání. Pro tento konkrétní případ však ESD zastává názor, že právo být slyšen je jedna ze základních zásad spravedlivého procesu a obviněný ho nesmí pozbýt jen proto, že se nezúčastnil jednání. Tento postoj koresponduje s judikaturou ESLP. Ačkoli má tedy Úmluva zajistit zjednodušení formalit v souvislosti s uznáním a výkonem cizího rozhodnutí, nelze tohoto cíle dosáhnout porušováním práva na spravedlivý proces.157 Proto lze v této věci uznání odmítnout s odvoláním na výhradu veřejného pořádku.