Seminární práce priony

Identifikace zcela nové třídy patogenů, které se replikují bez genů, je jedním z nejrevolučnějších pojmových pokroků v medicíně. V roce 1997 obdržel Prusiner Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za formulaci prionové teorie.

prionová onemocnění u člověka

Obecně můžeme lidské prionózy rozdělit do tří etologických skupin: infekční (získané), familiální (dědičné) a sporadické choroby (ojedinělé). Infekční prionová onemocnění vznikla kontaminací lékařského specificky chirurgického materiálu nebo nástrojů. Jako zdroje kontaminace jsou nejčastěji uváděny štěpy tvrdé pleny mozkové a také transplantované rohovky. Je známo, že až patnáct procent prionových onemocnění je familiální. Řadíme mezi ně CJD a mnoho případů GSS a FFI. Tato onemocnění způsobují mutaci v genu a vyznačují se dominantní dědičností. V současné době je známo více než dvacet mutací projevujících se jako TSE. Dědičné prionózy vykazují pozoruhodnou různorodost v projevu onemocnění. Pod sporadické prionózy řadíme většinu případů CJD, ale i některé případy GSS a FII. Objevují se zcela ojediněle a náhodně v celé populaci s ročním výskytem jednoho onemocnění na milion obyvatel. Na rozdíl od ostatních forem, tato skupina nemá infekční ani dědičnou funkci. Nebylo dosud známo, jak vznikají, domníváme se však, že je to spontánní přeměnou PrPC na PrPSc.

Creutzfeldtova-Jakobova choroba

V roce 1920 popsali neurologové Jakob a Creutzfeldt toto degenerativní onemocnění mozku jako „spastická pseudoskleróza“ avšak později bylo onemocnění přisouzen název uznávající zásluhy obou lékařů. Nemoci se začalo říkat Creutzfeldt-Jakobova choroba, často jen CJD tedy Creutzfeldt - Jakob disease. CJD postihuje obvykle lidi ve věku kolem pětapadesáti let. Málokdy se ale můžeme setkat s touto chorobou u lidí mladších než čtyřicet roků a těch, kteří překročili osmdesát let. Prvními příznaky mohou být drobné výpadky paměti. V těchto počátečních stádiích jsou také časté změny nálad, především pak ztráta zájmu o dění kolem a neochota účastnit se společenského života. Následně přichází pokles jakékoliv výkonnosti. Člověku se potom úkoly a činnosti které dřív každodenně vykonával stávají stále složitějšími. Lidem v jejich okolí a blízkým se může tato choroba jevit jako deprese. Během několika týdnů nemocný člověk ztrácí stabilitu při chůzi, což je hlavním znakem této nemoci. Mohou se dostavit i problémy s viděním a všechny tyto problémy mohou dohromady způsobovat i halucinace. Choroba poznamenává i řeč. Člověk začne mluvit pomalu, nezřetelně vyslovuje a při konverzaci nedokáže uspořádat větu a těžko se mu hledají vhodná slova. V této fázi ale choroba nabere rychlý spád. Nemocný nedokáže udržet moč, jeho pohyby jsou trhavé a roztřesené, končetiny mu tuhnou. Nakonec se už nedokáže pohybovat ani mluvit. V počátečních fázích choroby nemocný vnímá, že se s ním něco děje. S postupem choroby ale nemocný přestává vnímat jak své okolí, tak i svůj vlastní stav. Lidé postižení Creutzfeldt-Jakobovou chorobou obvykle umírají za půl roku po nástupu prvních příznaků. Asi deset procent pacientů dokáže chorobě vzorovat déle, někdy dokonce až pět let. V těchto případech jsou v prvních letech nemocní postiženi výpadky paměti. Ztráta schopnosti komunikace a celkové ochrnutí nastupuje až se zpožděním. Creutzfeldt-Jakobova choroba postihne ročně jednoho až dva ze dvou milionů lidí. Toto onemocnění je proto velmi vzácné. Příčiny vzniku této nemoci je hned několik. Nejčastěji se vyskytuje jako sporadická forma. Což znamená, že se prionový protein samovolně z neznámého důvodu přemění na infekční (škodlivý) prion. Další příčinou vzniku Creutzfeldt-Jakobovy choroby jsou „neštěstí“, která se stávají při lékařských zákrocích a léčbě některých chorob. Takto vzniklou Creutzfeldt-Jakobovu chorobu označujeme jako iatrogenní. Pro léčbu dětí, které dříve trpěly poruchami růstu, začal být používán růstový hormon získaný z mozkových podvěsků mrtvých lidí. Jejich růst se bez léčení zastavil na výšce kolem sto dvaceti centimetrů. Bohužel, některé hormony získané z mozkových podvěsků použité pro výrobu léku pocházely z lidí, kteří trpěli Creutzfeldt-Jakobovou chorobou. Nikdo si toho nevšiml nebo tito lidé zemřeli ještě v době, kdy se nemoc výrazněji neprojevila. S lékem, který byl dětem a mladým lidem podáván v injekcích, došlo k nákaze priony. Hovoří se o sedmdesáti pěti případech nákazy růstovým hormonem a je to číslo konečné, protože hormon vyráběný z tohoto zdroje se už nikde dále nesmí používat. Nahradil ho hormon produkovaný v laboratoři pomocí bakterií, do jejichž dědičné informace byl vpraven lidský gen pro růstový hormon. Na podobném principu byl prokázán vznik iatrogenní Creutzfeldt-Jakobovy choroby po některých neurochirurgických zákrocích, například po použití tzv. tvrdé pleny mozkové odebrané mrtvému člověku pro zakrytí otvoru v tvrdé pleně operovaného pacienta. Z lékařské literatury je známo asi dvacet pět případů. V dnešní době jsou podobné zákroky přísně zakázány. V případě iatrogenní Creutzfeldt-Jakobovy choroby je způsob vstupu prionů do těla jiný než v případě sporadické Creutzfeldt-Jakobovy choroby, kdy je nemocný člověk „napaden“ svými vlastními priony. V případech iatrogenní formy bylo také možné zjistit inkubační dobu onemocnění. Ta se pohybovala v širokém rozmezí od dvou až do dvaceti pěti let. Asi deset až patnáct procent případů Creutzfeldt-Jakobovy choroby má dědičný základ, a to označujeme jako familiární formu. Takto postižení lidé zdědili poškozený gen, podle kterého je v jejich těle vyráběn prionový protein. Podle „nenormálního“ genu vyráběn i „nenormální“ prionový protein. V České republice nemáme potvrzený ani jeden případ s touto formou.