Ekologické zemědělství

V souvislosti s podáváním žádostí o dotace se ekofarmáři setkávají s problémem vysokého zdanění dotací v případě jejich poskytnutí. Žádosti se totiž vesměs podávají na jaře, rozhodnuto je až na podzim a první částky se vyplácejí ke konci roku. Zemědělci je tak v daném roce nestačí utratit, použít na své výdajové položky, a to se jim pak promítá do celkové výše daně z příjmů.

S dotační problematikou se úzce pojí otázka prodeje státní půdy jejím správcem – Pozemkovým fondem ČR. I přes vlnu privatizace státního majetku po roce 1989, se velká část ploch obhospodařovaných v ekologickém zemědělství nachází ve vlastnictví státu a ekozemědělci ji mají vesměs na dobu neurčitou od něj pronajatou. V současné době dochází k prodeji této pronajaté půdy68.

Problém je v tom, že přednostní právo ekozemědělců na odkup se vztahuje jen do 70% pronajaté plochy a nejvýše do 500 ha. Pozemkový fond ČR navíc nenabízí k odkupu celou obhospodařovanou plochu, ale postupně jednotlivé pozemky. Ohledně zbylých 30% se farmáři musí „poprat“ na veřejné dražbě s majetnějšími zájemci, kteří ani nemají za cíl na půdě hospodařit, natož ekologicky.69 Někteří noví majitelé sice pronajímají půdu zpět jejich původním uživatelům, ale většina z nich s ní takovým způsobem nenakládá. Dochází tak ke spekulacím s pozemky. Přitom by postačilo, kdyby zákon pro prodej těchto pozemků stanovil podmínku pokračování v ekologické produkci.

Ztráta části obhospodařované plochy má ještě jeden neblahý důsledek – porušení podmínky nezměnění výměry celkové půdy zařazené ve LPIS po dobu 5letého závazku, na kterou byly dotace vyplaceny. Kromě rizika nutnosti vrátit určitý díl či celou poskytnutou částku dotací se vystavují nebezpečí placení penále za nedodržení dotačních podmínek. V takových případech rozhoduje SZIF, ale metodika jeho rozhodování není dosud zpracována. Každé jeho rozhodnutí, kterým zasáhne do konečného objemu poskytnutých financí, je pro ekopodnikatele citelné. Jednoznačná závislost českého EZ na dotacích je problémem sama o sobě.

Brzdu dalšího rozvoje ekologického zemědělství u nás představují též hygienické předpisy, které byly novelizovány či nově přijaty se vstupem ČR do EU. Ve svých přísně formulovaných požadavcích totiž nečiní rozdíly mezi možnostmi velkých a malých zpracovatelů bioproduktů. Přemrštěné požadavky s minimální možností výjimek, pak vedou k potlačení rozvoje zpracovatelského průmyslu, zvláště při výrobě tradičních oblastních biopotravin. Tím se též brzdí rozšíření agroturistiky, která by mohla ekopodniky příjmově pozvednout. Nedostatečný zpracovatelský průmysl je patrný zvláště v případě živočišné produkce, kde dochází k jevu, kdy většina biomasa se vykupuje a v závěru prodává jako konvenční potravina.