2. Renesanční filozofie

Přesto byla jeho kariéra úspěšná. Nejprve dostal místo rádce v Périgueux, které mu podstoupil otec, když se sám stal rychtářem v Bordeaux. Montaigne ale služba lidu a právo zpočátku moc nelákaly, raději četl antické autory. Byl od malička veden k samostatným úvahám a nepřijímal proto žádná hotová řešení, naučil se také spoléhat sám na sebe.

Později se zdržoval u dvora, kde pracoval jako soudce a patrně pomýšlel na diplomatickou kariéru. Nepříznivá politická situace a nespravedlnosti, kterým byl u soudu přítomen, ale způsobily, že se stáhl do ústraní, aby mohl studovat sám sebe. l přesto byl zanedlouho po svém rozhodnutí požádán, aby dělal královského komořího, o rok později pracoval v armádě a byl posílán s různými posláními do vzdálených míst i v Německu a Itálii. V této době byl také zvolen za rychtáře v Bordeaux, přestože se o toto místo neucházel a v době volby byl v Itálii. Když se vše po návratu dozvěděl, místo nepřijal a město muselo prý poprosit samotného krále, aby Montaignovi domluvil, a ten mu to prostě nařídil. Později dostal i nabídku, aby se stal vyslancem v Benátkách a aby opět působil u dvora, ale to už opravdu zůstal v ústraní.

Montaigne je zakladatel a hlavní představitel novověké skepse a vůdčí postava tzv. francouzských moralistů (J. La Fontaine, Ch. Montesquieu, B. Pascal).

Z Esejů (jeho nejznámější dílo) je nejdůležitější 12. esej 2. knihy - Apologie Raimunda ze Sabundy, který je shrnutím jeho myšlenek. M. využívá myšlenek pyrrhónské skepse, směru, který neodmítá paušálně možnost poznání (jak to činí skepse akademická), nýbrž zavrhuje možnost dogmatizace jakéhokoli poznání a yvystavuje je trvalé kritické pochybnosti. Ústřední renesanční argument pro skepsi je postavení člověka v přírodě - oproti mohutnosti přírody je člověk slabý. Přisuzovat mu vševládného ducha a rozum je směšné a bezdůvodně, člověk nemá nadřazené postavení ve světě. (Odporuje tím stoickému názoru, že svět je tu kvůli člověku a že v něm vrcholí jeho řád, v tomto bodě na M. navazoval Pascal). Mravnost člověka je podle M. v jeho přirozenosti, nikoli povýšenosti nad přírodou. Vyvýšené postavení člověka je neopodstatněné. M. nevychází z otázky po možnosti poznání, ale po jeho hodnotě - jaká je jeho hodnota pro život? Poznání žádnou zvláštní hodnotu nemá – ani největší genius není uchráněn utrpení, naopak nevědění ponechává člověka v přírodním, otužilejším a morálně nezkaženém stavu (zde navazuje Rousseau). Ani teoretickou hodnotu poznání příliš nevyzdvihuje - ani Boha, duši, ani svět neumíme s jistotou poznávat, ke své škodě si to však namlouváme, válčíme a vraždíme se kvůli tomu navzájem.

Dokonce ani o mravnosti nemáme jisté poznání - neexistují pevné, všeobecně platné normy, vždyť jsou rozdíly mezi hodnotami, které vyznávají národy i jednotlivci (mravní relativismus). Hodnoty nejsou člověku dány, z části do nich vstupuje zvykově a z části si je tvoří, jejich platnost se zpravidla řídí užitkem. M. nepovažuje člověka za nic víc než náhodné momentální fyzické a psychické stavy. Vše je zpochybnitelné kromě pochybování samého (zde ho patrně ovlivnil Augustin, jehož dílo znal, a inspiroval Descarta k formulaci jeho cogito). Montaigne tyto myšlenky vedly k absolutní toleranci názorů, náboženství…