2. Renesanční filozofie

Erasmus v mnohém navázal na literární tradici. Nejen literární formou chvály, ale i karnevalovou maskou bláznivosti se hlásí ke svým současníkům - např. k nizozemskému malíři Hieronymu Boschovi, dále ke spisu německého spisovatele Sebastiana Branta, jehož dílo Loď bláznů vyšlo dvacet let před Chválou. Svůj literární záměr vysvětlil Erasmus v listu francouzskému teologovi Martinu Dorpiovi , který se stal spolu s autorovou odpovědí od roku 1524 součástí díla. Na Dorpiovu kritiku, že byli škaredě uraženi teologové, Erasmus namítá, že konkrétně o nikom nemluví, že vždy kritizuje pouze špatné lidské vlastnosti a ne jejich nositele. Hájí se, že toto dílo původně vzniklé jako kratochvíle, mělo za úkol podat lék – byť hořký, a především mělo být prostředkem k uzdravení. A dodává, že jeho úmyslem bylo napomínat, nikoli urážet, prospívat, nikoli škodit... Jeho cíl je tedy stejně ušlechtilý jako v ostatních vychovatelských dílech - příkladem (třeba i negativním) přivést čtenáře k mravnému životu.

Jeho paní bláznivost je přímo prototypem vzdělance – intelektuálkou s bohatým vzděláním (Bible, církevní autority, antičtí spisovatelé. . .). Erasmus hlásá toleranci a boj argumenty a ne mečem. Erasmova Chvála je namířena proti všem, kteří dělají něco špatně - králům, měšťanům, učencům, kněžím, teologům... Těmto posledně jmenovaným je věnována největší pozornost (jak si také Dorpius všímá a kritizuje) - je jen logické, že autor nejvíce usiluje o nápravu vlastního stavu, teologů, kteří jsou svými nepoučenými řečmi a nevzdělanými způsoby podobní bláznivosti, ač se sami považují za ztělesněnou moudrost. Sám Erasmus říká: „Ani žertem bych nechtěl napsat nic, co by jakkoli mohlo poškodit křesťanskou zbožnost. To však předpokládá člověka, jenž rozumí mé knize, to předpokládá nestranného pozorovatele, jemuž jde o obsah nikoli o malichernosti.“

Michel de Montaigne (1533 - 1592)

Jeho otec byl nepříliš vzdělaný šlechtic, který se dostal jako voják do Itálie, odkud se vrátil nadšený z právě probíhající renesance, na kterou si musela Francie ještě chviličku počkat. Jeho sídlo se od té doby stalo střediskem renesančního vědění. Svému nejstaršímu synovi (M. měl dalších šest sourozenců) zajistil nejlepší výuku (podle svých představ), a to takovým způsobem, že například již od šesti let s ním všichni (včetně služebnictva) museli mluvit pouze latinsky. Zajímavostí je, že ani jeho matka latinsky neuměla, a tak si se synem asi moc nepopovídali. Jeho otec, o kterém mimochodem M. říká, že to byl „nejlepší otec, kterého kdy nosila zem“, byl tak náruživý po renesančním způsobu života, že nechával malého M. i budit hudbou. Montaigne patrně studoval na univerzitě práva, ale po výchově v otcovském domě se mu studovalo velmi špatně, doma se vlastně učil bez učení, zejména hrou, a proto nebyla tříbena jeho paměť. Titul pravděpodobně ani nezískal, není divu, na kolejích se vstávalo ve čtyři, přednášelo se 10 hodin denně, zbytek patřil memorování a četbě.