Česká próza po roce 1945 s válečnou a historickou tématikou
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Všichni jsou dovedeni k plynové komoře pod záminkou dezinfekce. Podvedení Židé konečně prohlédli lest, do které spadli, a pochopili, že je čeká smrt. Kateřina první vytuší podvod a vzchopí se k zoufalému činu, gestu, kterým si však zachrání poslední zbytek lidské důstojnosti. Při svlékání u vstupu do „sprch“ vytrhne zbraň německému vojákovi, který ji ponižoval, a zastřelí ho. Celá skupina Židů skončí pod palbou z německých kulometů. Její čin je v protikladu s odevzdaností ostatních. Ona, byť bezbranná, i na prahu smrti se vzepřela a zůstala nezlomena.
Odmítla odevzdaně přijmout smrt v plynové komoře a gestem vzpoury (třebaže marným) šokovala věznitele a zahanbila muže, které čekal stejný osud jako ji.
Postavy: Kateřině se v novele sice nedostává nejvíce prostoru, její postava má ale výraznou symbolickou funkci, zastupuje „ženský princip“ a spojuje ho s příslušnými, zejména biblickými. Nejvýraznější mužskou opozici tvoří Bedřich Brenske, vlídně se tvářící nacistický důstojník, demagog a manipulátor, a Herman Cohen, mluvčí skupinky zajatých bohatých Židů. Důležitá pro rozvíjení děje je dvojice židovských postav z osvětimského tábora, krejčí a rabín Dajem. Objevují se ve zlomových okamžicích a pomáhají čtenáři předvídat události a přisuzovat jim správný význam.
Kompozice: novela má 3 části (jen očíslované); děj má podobu spirály, začíná a končí v Osvětimi. Do ní se vlak se zajatci třikrát vrací a každá tato návštěva podlamuje víc a víc jejich důvěru ve sliby Brenskeho. Ke gradaci přispívá i stále silnější vnímání hrůznosti lágru. Promyšlená kompozice založená na kontrastu naděje a reality zvyšuje napětí. Čtenář od počátku tuší neodvratný konec. Oběti (kromě Kateřiny) jsou do poslední chvíle v bláhové naději.
Je to vlastně veskrze ironický příběh. Ironická je vybraná korektnost velitele tajného oddělení Brenskeho, ironická je celá ta oklika, kterou Brenske své zajatce dovede až k jejich konci; ironickou příchuť má celá ta jejich odlišnost, privilegovanost, a proto i extrémní nechápavost; a cosi ironického je i v přísné objektivitě, s jakou to Lustig vypravuje, s jakou od začátku ukazuje všechny karty a zápletku staví ne na utajení, mystifikaci, vytváření mylných předpokladů (míněno čtenářů, ne postav) o tom, jak to může skončit, nýbrž výhradně na retardaci.
Jazyk a styl: Opět napsáno věcným, střízlivým, ale velmi působivým způsobem. I jazyk vypravěče je věcný a dramaticky nevypjatý, jen ve vyhrocených chvílích se uchyluje k emotivně laděným výrazům. Barvitě je líčeno prostředí a jeho dopad na psychiku postav. Charakteristika postav směřuje k psychologické analýze, jak je u Lustiga obvyklé. Autor výstižně diferencuje povahové rozdíly postav pomocí jejich promluv. Např. Brenske mluví jazykem uhlazeným, zdvořilým, diplomatickým, jaký nejlépe slouží demagogickým cílům; často si libuje v dvojsmyslech, viz: „Stane se všechno, jak jsme řekli. Konečné řešení už je na dosah ruky. Sami se přesvědčíte. Vaše starosti shoří jako seno.“