Česká próza po roce 1945 s válečnou a historickou tématikou

(Tuto novelu na rozdíl od svých jiných děl autor v pozdějších vydáních podstatněji neupravoval.)

Bílé břízy na podzim (1966) – tato próza zachycuje jiné, neméně skličující prostředí – pracovní vojenské (de facto trestanecké) tábory.

Hořká vůně mandlí (1968) – novela, 4 díly, židovská válečná tematika

Miláček (1969) – zkušenost z arabsko-izraelské války

70. léta – v emigraci,

Nemilovaná (Román z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) – román vypráví tragický příběh dívky z Terezína, která je nucena živit se prostitucí. Román se stal symbolem bezpočtu ponížených a zmařených životů. Podobně jak v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou se dívka odhodlá k zoufalému činu: když ji v předvečer odchodu do transportu naposledy navštíví její častý zákazník, německý důstojník (který jí předtím s oblibou líčil praktiky ve vyhlazovacích táborech), bez emocí ho zabije.

Josef Škvorecký (je v otázce č. 20) Zbabělci

Bohumil Hrabal (je v otázce č. 20) Ostře sledované vlaky

3.období (válečná tématika – 70.léta)

Ota Pavel (1930-73)

Původním jménem Otto Popper (příjmení Pavel přijala celá rodina roku 1956). Narodil se v Praze jako syn židovského otce a křesťanské matky; roku 1939 se celá rodina přestěhovala z existenčních i rasových důvodů do domku otcových rodičů v Buštěhradu na Kladensku. Otu Pavla velmi ovlivnil jeho svérázný tatínek, obchodní cestující, pěstoval v něm vztah k přírodě, ke sportu, k rybářství. Harmonické dětství ukončila okupace. Tatínek (Leo) musel i se dvěma staršími syny (Hugo a Jiří) do koncentráku (oni 1943, on 1944), ale přežili; nejmladší Ota zůstal s matkou. Po válce se celá rodina vrátila do Prahy. Pavla celý život provázel sport – jako redaktora, autora i aktivního sportovce (byl hokejista). Nejdříve v 60.letech psal povídky a reportáže ze sportovního prostředí. Všímá si spíše rubu sportovní slávy a mravních kvalit sportovců. Posledních devět let života bojoval s těžkou chorobou (maniodepresivní psychóza). A právě při tom usilovně psal. Zachovaly se a byly vydány i četné dopisy, především rodičům a bratrům. Zemřel na srdeční infarkt ve 43 letech.

V 1. pol. 70. let vyšly (psáno od konce 60. let) dva povídkové soubory vzpomínkového

charakteru, velmi autobiografické, vzdávající hold obyčejným, ale statečným a ryzím lidem a

oslavující souznění člověka s přírodou. Působily tehdy jako oáza v poušti, patří k vrcholům

oficiálně vydávané literatury v té době. Pavel se stal dalším mistrem povídky v naší

literatuře.

Smrt krásných srnců (1971)– Nenapodobitelným způsobem popsal život svých blízkých a své rodinné prostředí v době válečné, předválečné i poválečné (od 30. do 60. let 20. stol., tatínek umírá ve 2.pol.60.let). Dominuje robustní postava tatínka – renesanční typ – vše naplno, milovník života, dobrodruh, optimista, plný snů, ideálů, ztřeštěných nápadů, neutuchajícího elánu, člověk otevřeného srdce, dobrák s dojímavou lidskostí, osobním šarmem, ale i neústupností, nikdy se nevzdá. Stále podniká, většinou však neúspěšné cesty za svými nestřízlivými (neskromnými) záměry (sny). Neobyčejně podnikavý jako prodejce (dokázal prodat vysavače i ve vsi, kde ještě neměli zavedenu elektřinu), jako rybář i jako svůdce žen či jako znalec dobrého jídla a pití. Dá se říci i pábitelská postava. Fanfarón – furiant, mluvka, chlubil, ztřeštěný větroplach. Něžná a citlivá maminka vystupuje v úloze slabšího, ale střízlivěji uvažujícího tatínkova partnera, již víceméně smířená s kousky svého manžela. Další klíčovou postavou je otcův přítel „strejda“ Prošek, převozník, rybář, král všech pytláků, ale především také člověk se zlatým srdcem, žije v chalupě u Berounky (u přívozu pod Branovem) na Křivoklátsku, celá rodina k němu ráda jezdí. Hrdinou zcela rovnocenným je také příroda (řeka, lesy, ryby...), je spolutvůrcem příběhů, formuje charaktery hrdinů. Vnímavému člověku vrací něco z pradávných vztahů k ní. Propojení přírodních motivů s hlubokými postřehy ze života prostých, leč neobyčejných lidí dává jeho povídkám filozofický rozměr.