Cesta od modernismu k postmodernismu

Literární žánr

Jde o rafinovanou montáž různých žánrů – jakýsi „hybridní“ tvar románu: historická detektivka, hrůzostrašný gotický román (knihovna jako labyrint, tajemné opatství…), předstíraný kronikářský záznam v duchu středověkých kronik (v Prologu použit styl středověkých kronikářů: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ , Bůh nechť mi ve své milosti dovolí vydat jasné svědectví o událostech, k nimž došlo v opatství na konci léta Páně 1327“ , „ a kéž se má ruka nechvěje, až budu psát, co se tam stalo“), traktát, disputace (např. o chudobě Ježíše Krista), proroctví – vidění (Adsonovo vidění v chrámu), smolná kniha (inkvizitor Bernard Gui vyslýchá celleraria), citáty z Bible (Píseň písní – Adso z ní cituje), z církevních otců, heretiků, z teologických spisů, kázání (kázání Jorga o příchodu antikrista), výklad ( rozdíl mezi valdenskými a katary), podobenství (o kacířských hnutích). - charakteristický rys postmodernismu

Kompoziční složka díla

Román má promyšlenou a zajímavě zpracovanou kompozici.

Kniha začíná předmluvou, v níž autor román prohlašuje za původně latinský rukopis benediktýnského mnicha Adsona z Melku, přeložený do francouzštiny a vydaný abbé Valletem v roce 1842, který se mu nakrátko ocitl v rukou.

Následuje prolog, v němž se seznamujeme s Adsonem a ve kterém je zároveň stručně vystižena atmosféra doby.

Román je pak rozdělen do sedmi kapitol, přičemž každá kapitola představuje jeden den strávený v opatství. Tyto kapitoly jsou však ještě rozděleny na úseky, jež odpovídají liturgickým hodinám (matutina, laudes, prima, tertia, sexta, nona, nešpory a kompletář). Každý den se v opatství objeví jedna smrt – objevena a nakonec vyvrácena souvislost se sedmi polnicemi ve Zjevení svatého Jana (Apokalypsa). Dílo je ukončeno posledním foliem, kde se opět setkáváme s Adsonem, tentokrát už jako se starým mnichem, jenž se znovu vydává na místo bývalého opatství. Tam nachází zbytky někdejšího opatství a knihovny a vzpomíná. „V závěru mé trpělivé rekonstrukce se mi před očima vykreslila jakási malá knihovna, znak té velké, která zmizela, knihovna z útržků, citátů, nedokončených vět, pahýlů knih.“ Jako by zde autor zároveň mluvil o svém románu, který je rovněž jen znakem bohaté minulosti, tajemného a nerozluštitelného středověku.(sémiologie)

Převažuje chronologické vyprávění. Jednotlivé postavy i sám vypravěč příběhu se ale často vrací do minulosti (především při učených debatách, připomenuty osudy historických postav) a Adso čas od času zabíhá do budoucnosti, kde vystupuje již jako starý mnich.

Střídají se zde dvě roviny – dějová a úvahová. (viz výše)

Jazyková složka díla

Jazyk je v románu užit ve spojitosti s výše uvedenými žánry. Náročnější čtenář ocení latinské dovětky či citáty, které doprovázejí především filozofující stati, méně náročný člověk pak tyto pasáže může přeskočit a věnovat pozornost poutavém příběhu.