Cesta od modernismu k postmodernismu

Když Vilém dovypráví, jak se události posledních dní odehrály (kromě zmínky o jedu), Jorge mu dovolí, aby si v knize četl a prolistoval si ji. Domnívá se totiž, že se Vilém také otráví a pravdu se nikdo nedozví. Vilém si ovšem vzal rukavice a Jorge pochopil, že prohrál. Začal proto knihu jíst, aby si ji už nikdy nikdo nemohl přečíst. Vilém chtěl knihu zachránit, chtěl ji utíkajícímu Jorgemu vzít, přitom Jorge rozbil lucernu, která podpálila knihovnu a posléze i celý klášter. Zemřelo mnoho mnichů, i Jorge a opat; Vilém a Adso se stačili zachránit. Klášter během tří dnů zcela shořel. Ve stáří se Adso vrací prohlédnout si opuštěné trosky kláštera a objevuje několik málo listů z knih, které zůstaly z obrovské slavné knihovny.

Historické, filozofické a teologické souvislosti vytvářejí v románu pod detektivní vrstvou neopakovatelnou atmosféru, mistrně zachycenou atmosféru středověku.

Historická rovina románu

Román nelze považovat za historický, můžeme říci jen, že má svou historickou rovinu (stránku, vrstvu). Eco je velký znalec historie středověku i mnoha dalších oborů k tomu potřebných, ale nepíše historický román, nýbrž postmoderní, a proto některé dobové reálie apod. jsou přesné, v jiných čtenáře záměrně mystifikuje. Je to postmoderní způsob vtažení čtenáře do jakési intelektuální hry. To, co bychom v tradičním realistickém románu považovali za historickou nepřesnost, nespolehlivost apod., v postmoderním románu je záměrnou mystifikací, (nejen literární fikcí). Např.:

Středověkem se táhne spor mezi duchovní a světskou mocí, tj. i mezi papeži a císaři. Je to rovněž doba, kdy se vytvářejí hlavní teologická dogmata, souběžně probíhá boj proti herezím.

Román Jméno růže je zasazen do roku 1327, do doby avignonského zajetí papežů. Františkáni (ve skutečnosti je to jeden jejich proud, spirituálové, v čele Michal z Ceseny) v roce 1322 (říká Adso, ale bylo to dřív) přijali požadavek chudoby církve a vyhlásili za článek víry chudobu Ježíše Krista. - Spor o chudobu církve byl však veden už ve 13. stol.

Setkání, k němuž mělo dojít v benediktýnském opatství, kde byl již ubytován Vilém společně s Adsonem, kde se mělo rozhodnout o způsobech, zárukách a bezpečnosti Michalovy cesty k papeži a kde Vilém z Baskervillu, bývalý inkvizitor, měl posloužit jako prostředník mezi papežskou a císařskou legací, je románovou fikcí. V prostorách opatství tedy dojde k závažné diskusi o chudobě Ježíše Krista, při níž sice nikdo nedokáže přesvědčit protivníkovu stranu, ale zato jsou zde obviněni z kacířství dva mniši; hlavní inkvizitor Bernard de Gui tím chce dokázat, že kacířství se nachází i v samotném opatství a také v císařském paláci, i u mistrů františkánské kapituly. (V roce 1327 asi ne, ale určitě ne v té době obvinění dívky z čarodějnictví, to až v 15. stol.) Schůzka v opatství končí tedy porážkou císařské strany a Michalovi nejsou poskytnuty žádné záruky. Michal se přesto k papeži vypraví, ale podle Viléma by býval lépe učinil, kdyby nikam nejezdil.