Cesta od modernismu k postmodernismu

Největším odpůrcem Vilémovy filozofie je slepý stařec Jorge, příčina všeho neštěstí. Jako by ta starcova slepota byla zároveň symbolem pro jeho slepotu v myšlení. Smích je pro něj prostředkem, jak zrušit strach, ne něčím, co je člověku vlastní, jak říká například Vilém.

Detektivní rovina

Proti názoru, že jde o detektivku, se staví fakt, že sice dojde k vyřešení záhadných vražd, ale ukáže se, že k němu vedla souhra náhody a chybné dedukce Viléma z Baskervillu. Můžeme román Jméno růže pokládat za detektivku? A co když je tento žánr v samotném závěru knihy zpochybněn samotným „detektivem“ Vilémem z Baskervillu? Sám autor ve svých Poznámkách ke Jménu růže tvrdí: „Není to náhoda, že má kniha začíná jako detektivka (a mate pak důvěřivého čtenáře až do konce, takže si taky nemusí všimnout, že jde o detektivku, kde se vlastně na nic nepřijde a kde detektiv prohraje).“

Vilém společně s Adsonem od jistého okamžiku hledají pravdu v souvislosti s Apokalypsou, neboť se jim oběma zdá, že k vraždám dochází jakoby v duchu jejího proroctví.

Na konci se však dozvídají, že každá z vražd měla vlastně svého určitého viníka či příčinu (jen společným jmenovatelem byla vždy zakázaná kniha a touha po jejím poznání). Ale přesto Vilém neprohrál a navíc objevil v semeništi moudrosti další pravdu poté, co mu Adso slovy útěchy řekl, že tím, že si Vilém představoval při hledání viníka řády mylné, přece jenom něco objevil. A sice toto: „Řád, který si naše mysl představuje, je jako síť nebo jako žebřík, který se staví proto, aby bylo možno něčeho dosíci. Jakmile však bylo toho dosaženo, je třeba žebřík odhodit, protože se ukáže, že sice posloužil, ale neměl smysl.“

Román Jméno růže tedy není detektivka v pravém slova smyslu, je to spíše hra, hra jako poznání a poznání jako hra.

Kniha o knihách

Postmoderní literatura a postmoderní knihy by prý měly v sobě obsahovat i odkazy na jiné knihy, stručně řečeno, v postmoderních dílech čteme texty o textech a vyprávění o vyprávění.Texty, které Eco použil: Bernardo Gui: Practica inquisitionis, Hostina Cyprianova, traktát De lapidibus (o alegorii kamenů), pasáže z Marsilia z Padovy, Summa theologica od Tomáše Akvinského, Dialogus, Isidor ze Sevilly, Vergiliova Grammatica, Bible aj.

Tak Eco realizuje teorii „otevřeného díla“, napsal vlastně knihu o knihách. Nejenže se dočítáme o dílech nejrůznějších autorů, ale samotný labyrint, nacházející se v knihovně, je symbolem a odkazem k labyrintu světa, který poznáváme prostřednictvím četby knih.

Prostřednictvím četby „malých“ knih si uděláme pojem o té „velké“, o světě. To v důsledku může znamenat, že četbou Ecova románu dokážeme získat jistý vhled do světa středověku. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl, často cituje z Marsilia Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem.