Cesta od modernismu k postmodernismu

Problematikou postmoderního románu se zabývá teoreticky i prakticky např. Milan Kundera. (viz i zmínka u nového románu)

Doba postmoderní se vyznačuje vědomím, že velké ideologicko-společenské koncepce se vyčerpaly a že neexistují žádné „věčné“ pravdy – různé názory, kultury, styly atd. jsou tedy zcela rovnocenné.

Postmodernismus chápe svět jako mnohovrstevnatý a členitý „text“, který každý čte jinak, a poznání, jež na základě svého čtení světa nabízí, není pravda (proti níž by stála nepravda), ale jen jakási jeho „historka“ o světě, která vstupuje do soutěže na trhu „historek“.

Ale právě to může vést až k nebezpečné relativizaci hodnot.

Pojmy postmodernismus, postmoderna jsou dnes už nadužívané, a v nejrůznějších oblastech (všechno je „post“), definice se různí, jisté však je, že postmodernismus vyznává radikální pluralitu ve všech ohledech, a to v sobě skrývá určité nebezpečí (viz např. Benjamin Kuras: Sekl se Orwell o dvacet let? - kniha esejí britskočeského novináře, spisovatele a dramatika, vydaná 2003, podtitul Svoboda a totalita v 21. století. S tradičním kurasovským humorem a sarkasmem zachycuje stav evropské politiky, ekonomiky a kultury hrozící sklouznout do nového totalitního systému. Z některých informací možná mnohé čtenáře i zamrazí, jiní zase možná autora prohlásí za paranoika. K našemu tématu konkrétně esej Hodnotová postmodernizace.)

Z toho všeho vyplývá, že postmoderní literatura je velmi široký pojem, zahrnuje autory a díla různých kvalit (to se však právě už těžko ukazuje vzhledem k relativizaci hodnot, rovnocennosti všeho!), má mnoho podob, vejde se do ní ledakdo a ledaco. Proto by bylo užitečné kriticky rozlišovat: literaturu „postmoderní do jisté (únosné) míry“, tj. ještě velmi kvalitní, hodnotnou, v níž prvky postmodernismu (mísení apod.) slouží zvýšení umělecké hodnoty, ne zrušení hodnot tím, že vše je dovoleno a rovnocenné, stejně hodnotné, a literaturu „příliš postmoderní“, tj. už málo kvalitní, neboť znaky postmodernismu dovádí do krajnosti, a tím se naplňuje právě to nebezpečí naprosté relativizace hodnot: vše je dovoleno a rovnocenné, stejně hodnotné.

Možná je to tedy v Ecově tvorbě tak, že prvotina Jméno růže je únosně postmoderní, i když typický příklad dobrého postmoderního románu, a další romány (byť hojně čtené) už nedosahují kvalit Jména růže právě proto, že jsou postmoderní příliš.

UMBERTO ECO (1932-2016)

• Italský prozaik a estetik, literární vědec, v Turíně vystudoval filozofii, zajímal se zejména o období středověku. V Miláně vyučoval na fakultě architektury estetiku, na univerzitě v Bologni je profesorem sémiologie (vědní obor zabývající se studiem znakových systémů a významů, které jim přikládáme). Má rozsáhlé znalosti filozofie, teologie, politických i kulturních dějin středověku, středověkých herbářů a jedů, středověkého myšlení, umění, duchovních řádů a sekt, starověkého umění a literatury, jazyků, středověké symboliky. Zabývá se také úvahami o charakteru literárního díla, o jeho smyslu, vnímání, interpretaci.