Demokratický proud

Smysl díla – rovina reflexivní, symbolická, myšlenková, filozofická

Prokopova dobrodružná cesta přeskakující ze světa reálného do světa horečných snů, všechny ty dějové zápletky a dramatické konflikty mají hlubší a obecnější význam, smysl. Prokop řeší zásadní otázky svého života, své tvůrčí práce, vědeckého poznání a jeho využití, etické odpovědnosti i svého štěstí citového, milostného. Román nepřímo a prostřednictvím celého dobrodružného děje i jeho postav klade otázku, která se týká smyslu života a cíle lidské tvůrčí práce. V závěru se ozve přímo, a také odpověď: ne síla nebo vůle spasit či rozbít svět, ne velikost díla, nýbrž užitečnost díla pro lidi. Titanismus je sveden do polohy lidské.

Prokop uštván, nakonec potká staříka (symbol Pána Boha), ten jej přivádí k úvahám o odpovědnosti a k humanistickému závěru, že prospěšnější než gigantický objev mohou být drobné věci užitečné pro lidi. Pohádkově symbolický závěr s jasnou pozitivní myšlenkou působí přímo jako autorovo krédo. Čapek napsal ve své korespondenci o Krakatitu: „Je to román o výbušninách a snění, o lidských vášních a o Bohu; ale bůh se objevuje až na konci všeho – což je jeho přirozené místo.“

V závěru románu se Prokop setkává s kouzelným dědečkem. Ten mu ukazuje jinou životní cestu. Říká: „Chtěl jsi dělat příliš velké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře. (…) Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí…“ Takové věci, které směřují k člověku, pomáhají lidem, a proto mají smysl. (postava stařečka má paralelní názory jako TGM; Masarykova politika: „zkus to z jiného konce“; stařeček: „No právě, zkusit to z jiného konce, a… hned máš co dělat“). To, co navrhuje stařeček Prokopovi, není nic jiného než Masarykův pokyn každodenní drobné práce.

Postavy

Hlavním hrdinou románu a vynálezcem Krakatitu je chemik Prokop – samorostlý génius a romantický snílek. Jeho vášnivé a rozervané nitro se doslova zmítá mezi několika ženami: neznámou dívkou se závojem, nevinnou mladičkou Anči, fascinující, zpupnou, pyšnou a nesmírně ctižádostivou, ale i milující princeznou Wille (Wilhelminou) a bezejmennou svůdnou kráskou. Anči představuje v románu první podobu erotiky. Jejich láska je obrazem předjaří, neuvědomělé a naivní lásky. Lásky mladé a upřímné. Ančí s Prokopem společně rozpoznávají taje pudů.

S princeznou Wille prožívá Prokop intenzivní erotický vztah. (Dlouhá léta se věřilo, že její předobraz tvořila Olga Scheinpflugová.) V Čapkovi stejně jako v Prokopovi vybuchne „krakatit“ emocí: žárlivost, vášeň a láska. Čapek se z toho potřebuje vypsat, zde vzniká druhá rovina Krakatitu, Krakatitu srdce, krakatitu bolesti, krakatitu lásky. Krakatit dostává další rozměr. Kniha přestává být o třaskavině, ale dostává stále niternější a subjektivnější rozměr. „Všecko je třaskavina… když se to vezme pořádně do ruky. Vy sama –“ Princeznin pudr vybuchne, ale to má dost málo společného s chemií, neboť pudr a parfém ženy exploduje v životě mnoha lidem, i když nemají ponětí o chemických vzorcích a laboratoří.