Demokratický proud

Čapkovu duševní situaci zhoršovala i jeho nesmírná zaměstnanost: svým pracovním výkonem byl tento autor křehké tělesné dispozice superman. Dopisy Věře pomáhají tuto výkonnost evidovat. Čapkův génius se vydával stále marnotratněji, ale jeho nositel se opotřebovával. Této vnitřní krizi chtěl odpomoci tím, že se vzdal úřadu divadelního dramaturga a že odjel na dva měsíce na zdravotní pobyt do Itálie. Ale láska, která tento špatný stav duše spoluvyvolala, byla jím také poznamenána. S tím, jak Čapkova vášeň přerůstala v trýzeň či melancholii, získávaly jeho dopisy Věře zvláštní kvalitu: eliptičnost a metaforičnost, symboličnost. Hle: milostná korespondence, která se vyhýbá svému předmětu ať tím, že o něm okatě mlčí, anebo tím, že jej transponuje do obrazné či symbolické roviny. […]

Jestliže se Čapek během italské cesty, proti svému očekávání, svého trápení nezbavil (dopis č.43), rozuzlila za něho jeho krizi, alespoň milostnou, Čapkova adresátka sama. Hned v odpovědi na jeho první list po návratu z Itálie mu oznámila, že se bude vdávat. Leč nerozhodl o takovém konci své lásky vlastně sám, a to už před odjezdem do Itálie? Vždyť Věra nemohla v dopisech přehlédnout náznak distance či záchvěv nerozhodnosti. Když ho však informovala o své chystané svatbě, zachvěl se niterný svět tvůrcův v základech. Čapkovy dopisy z tohoto nejdisonantnějšího období prozrazují, že Věřina zpráva přivodila v Čapkově nitru nový a mohutný citový výbuch, zdánlivě marný, když bylo o všem rozhodnuto, ale ve skutečnosti nesmírně plodný. A teprve teď, po tomto výbuchu, se Čapkovi konečně mohlo dostat i milosti katarze, vykoupení tak dlouho mu odpíraného. Při konečném dotváření Krakatitu si mohl, nyní už bez omezení, jež mu předtím kladla realita jeho vlastního života intimního i koncepčního, v ideální rovině fiktivního děje do důsledků přehrát příběh své dosavadní filozofie lásky jako dráždidla nervů i příběh své dosavadní filozofie výjimečného tvůrčího činu jakožto pravého úběžníku života. Zdá se, že práce na dopisování Krakatitu, při níž mohl obě zmíněné filozofie skrze jejich uskutečnění popřít, překonat, mu přinesla kýžené očištění. Na dokončování románu se bezesporu účastnila celá jeho dosavadní životní zkušenost. (popř. otázky na: katarze, pravý úběžník života)

V Čapkových dopisech, jež psal v létě 1923 s vědomím milostné prohry, můžeme zaznamenat stopu prudkého výbuchu jeho vášně, bezohlednějšího, než když ještě jeho vášeň mohla dojít naplnění. K tomuto výbuchu došlo v románu. To, co Čapek, váhaje, nedokončil v rovině svého osobního života, dokončil v rovině své tvorby, jež se povolně oddala jeho touze. Energickým rozmachem napsal za necelé tři měsíce třikrát tolik textu, co předtím za tři čtvrtiny roku. Nevíme nic o Čapkově původním pojetí Krakatitu, v první známé zmínce (v dopise O. Scheinpflugové z 5. 7. 1922) jej charakterizoval jako „ten román o těch třaskavinách“. Můžeme však konstatovat, že teprve v partiích napsaných po návratu z Itálie získala Prokopova atomová výbušnina krakatit svůj intimní ekvivalent v krakatitu lidských srdcí a že zejména v nových kapitolách došlo k silné privatizaci tohoto modelu utopického románu, jaký se uplatnil v předchozí Továrně na Absolutno. Na tomto vybočení, jež z Krakatitu učinilo „asi nejsubtilnější sexuální báseň v české próze“ (O. Králík 1954), má v románu zásluhu především postava princezny Wille. A prosvítá-li za jejími rysy Čapkova brněnská adresátka, je i erotické furioso, jež princezna v inženýru Prokopovi rozpoutává, transformací Čapkova vášnivého vztahu k Věře. Leč nikoli už transformací pokoušení v létě 1922, nýbrž „marného“ výšlehu v létě 1923, v němž byl román převážně napsán. Čapkova dopisy Věře přesvědčivě dokládají, kolik atributů propůjčila milovaná existující žena fiktivní románové hrdince (nápadně snědá pleť, vášeň pro tenis a pro jízdu na koni – obě nazýval amazonkou, název pro vysněné útočiště Zahur vzniklo ze jména Hruza apod.)