Demokratický proud

Román vypráví hlavně o lidech, ne však o jednotlivcích a jejich osudech, tím je netradiční. Nemá hrdiny, nemá souvislé životní příběhy. Románovým hrdinou není kapitán van Toch, ač zaujímá na počátku významné místo. Zůstal jen iniciátorem, pak z děje mizí. I sám románový děj, zpočátku dobrodružný a dramatický, se záhy rozpadá do řady zpráv o setkáních lidí s Mloky, novinářských dokumentů, pseudovědeckých pojednání – tedy do materiálu, kterému právě chybí epičnost (děj, hrdinové a jejich příběhy). Hrdinou není ani pan Povondra, který se na počátku mihne jako epizodická figurka a v závěru bere na sebe neúměrnou tíhu viny za celé lidstvo a hroutí se pod ní.

Tato zvláštní volná stavba románu, nesouvislé a neosobní vyprávění pomocí dokumentačního materiálu zřejmě slouží tomu, že autor chtěl ukázat lidstvo jako celek. Jeho hořká ironie, satira a parodie zasahuje všechny národy, vrstvy, typy, profese; všechny oblasti lidské civilizace a kultury: ekonomiku (zákony podnikání), politiku (mezinárodní, velmocenskou, ale i bezmocnou Společnost národů; smlouvy se uzavírají, aby se porušovaly; svolávají se konference, které nemohou pro sobectví zúčastněných nic vyřešit), vědu (pseudovědu, zahleděnou do sebe, zkorumpovanou), umění (vyrábějící ohlupující kýče), osvětu, publicistiku (její frázovitost a povrchnost, prodejnost, otupuje čtenáře, má podíl na vytváření standardního typu člověka se standardním způsobem myšlení).

Proč si autor vybral pro své podobenství právě mloky? Ovlivnil ho objev otisku vymřelého třetihorního velemloka, který byl zpočátku omylem považován za zkamenělinu našeho lidského předka „mají tedy mloci mezi všemi zvířátky zvláštní historické právo, aby vystoupili na scénu jako náš obraz. I když byli jen záminkou, aby bylo možno vylíčit věci lidské (...)“ Andrias Scheuchzeri [šojchceri] je vyhynulý druh velemloka, dlouhého až 1,5m a žijícího v třetihorách na území dnešní Evropy. Poprvé jeho fosilii, objevenou ve Švýcarsku, popsal v roce 1726 lékař Johann Jakob Scheuchzer, který jej však považoval za pozůstatky člověka, který zahynul při biblické potopě. O 100 let později závěr opraven, ale Čapka to inspirovalo.

Literární žánr: román, satiricko-politická antiutopie: Za antiutopie lze považovat díla, v nichž utopické prvky slouží jako prostředek k varování, mají varovné humanistické a etické vyznění. Na rozdíl od utopie jde často o vizi společnosti, která se vyvinula špatným směrem, má zásadní nedostatky, vládnou ideologické principy, nesvoboda, utlačování, totalita; radikální převratné změny nevedou k lepšímu, ba naopak. Srov. jiné Čapkovy antiutopie (viz výše), dále také např. George Orwell: 1984, Farma zvířat, Pierre Boulle: Planeta opic aj. Čapek ovšem nesouhlasil s označením románu pojmem utopický (antiutopický v současném pojetí) - viz citace výše.Umělecké prostředky: ironie, satira, parodie, alegorie, podobenství (parabola, z řeč. přirovnání, podobenství) – spočívá ve vyjádření obecné myšlenky, životní moudrosti, mravního ponaučení apod. na základě podobného (resp. vzorového) výjevu či příběhu.