Demokratický proud

Povětroň - neznámý letec umírá nepoznán v nemocnici; 4 lidé: lékař, jeptiška, jasnovidec a básník, se pokouší přijít na to, kdo to byl a jaký byl jeho život; každý ho ale vidí jinak, protože každý je jiný, každý vkládá do poznání druhého člověka něco ze sebe, ze svých zkušeností, ze svých pravd.

Obyčejný život - úředník v penzi rekapituluje svůj život, zpočátku se mu zdá obyčejný, ale při dalším uvažování odhalí jeho složitost, mnohotvárnost.

V trilogii se výrazně projevuje Čapkův relativismus, jenž je součástí filozofie pragmatismu (vznikl poč. 20.stol. v USA). Pragmatismus říká, že je tolik pravd, kolik je možných úhlů pohledu. Ty úhly pohledu a tedy i ty pravdy jsou ovlivněny různou zkušeností jednotlivců (jaké hodnoty uznávají, co považují za prospěšné apod.). Podle pragmatiků ti, kdo se domnívají, že objevili nějakou všeplatnou pravdu, odmítají všechny ostatní názory a s nimi i lidi, kteří odlišné názory hlásají. Tento postoj Čapek přijal za svůj (byť není přímo pragmatik, ale pragmatismus důkladně studoval) a právě nesnášenlivost stoupenců různých učení považoval za hlavní příčinu soudobé světové krize. Z pragmatismu tedy využívá hlavně relativitu (subjektivitu) lidského poznání. Čapek říká, že pravdivé je pro nás poznání, které se shoduje s naší zkušeností (viz vypravěči v trilogii). Z toho vyplývá, že můžeme dosáhnout jen nějaké „své pravdy, svého poznání“, že absolutní poznání a absolutní pravda jsou pro nás nedosažitelné, že pojetí pravdy (ve smyslu pravdivého poznání) je tedy relativní.

Relativita vyjádřena v každém díle jinak, důvod, proč se pohledy liší, je pokaždé jiný:

H. - každý vypravěč jinak zainteresován, první mluví o sobě, další o jiných;

P. - všichni mluví o druhém člověku, ale každý dle svých zkušeností;

Ob.ž. - jeden člověk mluví sám o sobě, první pohled povrchní, druhý důkladný, a proto jiný.

Řešení problému, zda je možno skutečně poznat druhého člověka, vyústí v to, že je možné, i kdyby ne poznat, tak alespoň pochopit druhé; tj. i kdyby poznávání nevedlo k absolutní pravdě, je důležité, neboť vede ke zlepšení vztahů, porozumění, pochopení.

5. období – 1935-1938

Ovlivněno hrozbou fašismu, diktatury, války. Čapek se neohroženě staví na stranu demokracie a míru, vyzývá ke sjednocení sil, k boji proti fašismu a nacismu. Píše eseje a články o podstatě totalitních ideologií a režimů. Bylo to logickým vyústěním jeho demokratických a humanistických zásad, které zastával celý život.

V tomto posledním období Čapek píše díla, kterými se snažil vyzbrojit českého člověka pro nastávající boj s nacismem. Měli bychom také vědět, že komunisté svého času Čapkovu tvorbu v tomto období, podílející se na protifašistickém boji, neúměrně vyzvedávali. Čapkovo dílo se tak ve vědomí lidí rozpadalo na 2 části, na jakési období přípravné, poznamenané různými omyly, a na ono vrcholné období, k němuž Čapek dozrál překonáním svých omylů. Docházelo tím ke zkreslenému výkladu celé jeho tvorby. Ztrácelo se vědomí skutečných souvislostí Čapkových protifašistických děl s jeho předcházející tvorbou, vědomí plynulosti vývoje a jednolitosti díla. Marxistická literární historie vytvořila nesprávnou představu (a možná trochu přetrvává), že toto období Čapkovy tvorby je důsledkem vývojového zlomu, zásadního zvratu v jeho politických názorech. Nedošlo k žádnému zvratu. Čapkův postoj vůči fašismu byl logickým vyústěním politických zásad, které zastával i dříve, vlastně celý život. Čapkův relativismus se projevoval i v jeho politických názorech. Neměl rád systémy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdu a osobovaly si být jediným správným výkladem světa i jediným správným receptem na lidské štěstí. Uvědomoval si, že právě ve jménu absolutních pravd se lidé nejčastěji vraždili. (Proto také napsal např. esej Proč nejsem komunistou.) Dával přednost systému, který by umožňoval polemiku, konfrontaci různých názorů, vzájemnou toleranci a který by jedinci zajišťoval maximální míru osobní svobody a chránil ho v jeho soukromí. Domníval se, že demokracie první republiky se takovému systému přes velké nedostatky blížila. Zásadní souhlas tedy spojoval s přísnou kritikou. Nepřestával upozorňovat na nevyřešenou sociální otázku a podílel se na řadě akcí, které se snažily zmírňovat bídu, zejména akcí na pomoc dětem. Fašismus, nacismus (i jiné diktatury) jsou popřením zásad demokracie, svobody, lidské důstojnosti. Proti takovému systému bylo možno jedině bojovat. Proti systému ohrožujícímu lidskost neváhal pacifista Čapek volat do boje (i když tu nutnost boje vnímal jako tragédii, tragickou situaci). Poslední dvě dramata (Bílá nemoc a Matka) tedy přinášejí motiv boje proti fašismu. (Ti, kdo říkají (říkali), že demokrat Čapek v této době zdůrazňoval více než dosud vedle povinnosti celku vůči jedinci i povinnost jedince vůči celku a že Čapkův relativismus logicky ustoupil jednoznačnému postoji na obranu demokracie, obalují opatrně a rafinovaně pěknými slovy nepravdu.)