Demokratický proud

Interpretace: Dlouho byl Krakatit vnímán především v kontextu Čapkových utopicko-fantastických próz a dramat. Silný milostný podtext Krakatitu odhalil literární historik Oldřich Králík (studie z r. 1954), který jej dokonce povýšil na jedno z hlavních témat románu: „Baudelaire napsal na pronikavý parfém ženin básně ve verších a v rytmické próze. Čapek na vladařský, mučivě vtíravý parfém své princezny napsal skvělou báseň dějovou, podivný dvojmocný románový příběh, který se prolínavě pohybuje ve dvou rovinách, v rovině vnějškové, vynálezecké senzačnosti a v rovině úžasné intenzity niterné (…) Stránky Krakatitu jsou namnoze brutálními záznamy dráždivých doteků, spasmat, vlnění a svíjení. Čapek udivuje a vzrušuje zvláštní ostrou fyziologickou obrazností a Krakatit je asi nejsubtilnější sexuální básní v české próze. V Krakatitu se zřetelně uplatnila Čapkova instinktivní tvořivost, nepotlačovaná nadvládou rozumu nebo pragmatickými pohnutkami.

Anči a Wille jsou shodně objekty Prokopova erotického dobyvatelství, ale právě v rozdílu mezi způsobem a intenzitou obého dobývání se zračí radikální posun v Čapkově intimní sféře. Paradoxně teprve definitivní ztráta vytoužené reality vedla k mohutné realizaci jeho touhy, k oddalovanému splynutí. Je příznačné, že toho všeho, co provázelo jeho rozhořelý cit k Anči, na balttinském zámku se velmi rychle zbavil: tíživého vědomí věkového rozdílu, dojaté ohleduplnosti i alternování v roli „hodného strýčka“. Teď se už beze zbytku mohla vybít láska jako excitans, jak kdysi na prahu známosti nabízel Čapek Věře, teď už Prokopova touha neústila do nadpozemského blaha jako za jeho týnické epizody s Anči, nýbrž ponořila se do spalující vášně a do neřesti. I nyní však románový hrdina dopadl stejně jako prve, tj. i nyní se podřídil kategorickému imperativu své práce – s tím jen rozdílem, že od Anči ke své povinnosti utekl, zatímco Wille ho jeho povinnosti navrátila sama. A teprve pak, už docela sám, mohl projít procesem očištění od svého titanismu, jak erotického, tak pracovního (vědeckého, tvůrčího).

V závěru románu se Prokop setkává s kouzelným dědečkem. Ten mu ukazuje jinou životní cestu. Říká: „Chtěl jsi dělat příliš velké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře. (…)

Adam stvořitel (1927) – drama, spolu s Josefem, hořká antiutopická komedie; Na počátku Adam zničí svět výstřelem z kanónu Negace. Sám zůstane, sebe zapomněl popřít. Bohu na otázku odpoví, že popřel svět, protože byl udělán špatně. Bůh mu dá úkol, současně je to trest i právo, aby vytvořil nový svět. Jeho nový svět je však ještě horší než ten starý. Opět motiv odmítnutí radikální přeměny světa. Není rozumné pokoušet se nahrazovat svět (přes všechny jeho chyby) jiným, neboť jakékoli lidské pokusnictví směřuje ke stavu, který je horší než stav výchozí.