Demokratický proud

Prokop jde i za láskou. Setkává se s několika typy lásky a žen. První-Anči-je naivní, dívčí, krásná ve své nevinnosti, blahodárná svým příslibem klidu a zdraví. Druhá-princezna-je vášnivá, démonická, je v ní tajemná erotická přitažlivost, která překonává všechny společenské rozdíly a mění pýchu v pokoru, lásku v nenávist a naopak. Je to typ lásky, která člověkem zmítá a která nejde vládnout rozumem. Třetí typ-dívka z anarchistické společnosti-nabízí rozkoš, ale ta se skrývá pod smutnou prázdnotou a nenaplněnou touhou po oddané a čisté lásce.

Za Prokopovy protipóly můžeme považovat bezcharakterního prospěcháře Jiřího Tomeše, který usiluje o přivlastnění vynálezu, nebo démonickou postavu amorálního pokušitele d’Hémona alias Daimona. V postavě starého Tomeše, lékaře v Týnici, zpodobnil Čapek láskyplně svého otce. Prostřednictvím postavy laskavého dědečka se závěr románu proměňuje v alegorii s biblickými a pohádkovými motivy.

O. Králík interpretuje postavu Prokopa jako básníka, nikoli jako vědce. Zároveň vidí Prokopa jako erotického hrdinu, jako „znamenitý exemplář živelného, neodolatelného chlapa".

Postava Prokopa, vnitřně rozpolcená, je možná nejsložitější postavou v Čapkově tvorbě, je založena na konfliktu racionality a iracionality. Sváří se v něm vědec a romantik, osvícenec a hlas ďábla, jasná logika moderní fyziky a horečnaté sny. Může připomínat Odyssea (strastiplná pouť plná bloudění, překážek, zkoušek, dobrodružství; také po procitnutí v Týnici se mu vybavují verše právě z tohoto homérského eposu), Prométhea (vynález, který přinese útrapy), Ježíše (odolávání pokušení) Fausta (touha po poznání, zápas s vášněmi), Dona Juana (podmanivý dobyvatel žen). Jako evropsky vzdělaný člověk vložil zřejmě Čapek do postavy Prokopa výrazné rysy významných postav evropského kulturního (duchovního, myšlenkového) světa. Čapek zobrazil Prokopa jako titána, který je zároveň (zůstává) člověkem do morku kostí, obyčejným člověkem chybujícím a slabým.

Je to zvláštní typ tuláka – nezakotvený, „proplouvá“ prostředími a vztahy, má schopnost podmanit si druhé, hledá, jakou cestou se dát, hledá, co se sebou samým.

Pohádkový hrdina, nebo postava marnosti? Prokopova marnost představuje jeden z pocitů moderního člověka: velikost tužeb a jejich nesplnitelnost. Prokop se vzmůže jen na předem prohraný klukovský boj. Na druhou stranu je Prokop bezesporu postava hrdiny, je to dáno pohádkovou stylizací románu i hlavní myšlenkou. Je to nejspíš vůbec největší Čapkova heroická postava (možná také nejkomplikovanější). Její heroičnost je podtržena výraznou stylizací. Je téměř pohádkovým hrdinou, vydá se do světa a bojuje s nepřátelskými mocnostmi mnohokrát silnějšími, než je on sám. Prokop je samotář, drsný, uzavřený, málomluvný a nepřístupný. Je to statečný a odhodlaný bojovník schopný fantastických kousků. Vládne rozumem i silou. Ovládá nepřemožitelnou a téměř nadpřirozenou zbraň, třaskavinu krakatit. Ta mu může poskytnout neomezenou moc nad světem. Navzdory svým možnostem je ale jen málo svobodný. Nemá takřka žádný vliv na vývoj děje. Jeho osud neovlivňují jeho vlastní rozhodnutí, naopak on je strhován a unášen nebo hnán dějem (např. z jednoho prostředí do jiného). Prokop vůbec pramálo rozhoduje, o svých činech v podstatě moc nepřemýšlí, jedná impulzívně. Na jedné straně je to troufalý, hrdý a zarputilý bojovník, na druhé straně se zdá, že neví, za co bojovat. Je tvrdohlavý, snadno se nechá vyprovokovat, ale jeho vzpoury vyznívají do prázdna. Připomínají tak pouhou zoufalou vzdorovitost. V tomto světle se Prokop jeví spíše jako člověk trhající sebou na řetězu (tento příměr je v románu použit). Krakatit mu nepřináší nic dobrého, naopak ho svazuje a vytrhuje z přirozeného lidského života. Třaskavinu sám použít nechce, jiným ji nevydá (ví, že by byla zneužita), ale ti se s tím nechtějí smířit. Situace je neřešitelná. Proč? Prokop má v podobě krakatitu v rukou fantastickou sílu, tak velikou, že je nepoužitelná. Vznikla totiž bez konkrétního praktického cíle. Prokopovým záměrem nebylo nic jiného než seberealizace. Chtěl pouze, aby vytvořil nejsilnější a nejdokonalejší třaskavinu. V tom je jádro problému. Mezi postavou Prokopa a třaskavým krakatitem je silná analogie (srovnejme povahu Prokopa s vlastnostmi třaskaviny). Podobně jako byl nepoužitelný krakatit, bylo bezúčelné i Prokopovo hrdinství. Vymyká se totiž z lidského světa, z jeho měřítek, ale i potřeb. „Románové" hrdinství nemá v lidském světě místo, je pro něj zbytečné.