Remarque---Na-západní-frontě-klid

Přitáhli jsme za noci a hned jsme sebou sekli, abychom se nejdřív pořádně vyspali, neboť 

Katczinsky má pravdu: ta válka by nebyla tak zlá, jenom kdyby se člověk mohl víc vyspat. Tam 
vpředu s tím nikdy nic není, a čtrnáct dní to je po každé věčnost.

Bylo už poledne, když ti první z nás lezli z baráku. Za půl hodiny popadi už každý esšálek a 

shromáždili   jsme   se   před   kuchyní,   která   voněla   mastně   a   žírně.   Na   špici   přirozeně   ti 
nejhladovější: malý Albert Kropp, který myslí z nás nejjasněji a proto je teprve frajtrem; Műller, 
který tahá s sebou ještě učebnice a sní o válečné maturitě; při bubnové palbě dře formulky z 
fysiky; Leer, který nosí plnovous a má zalíbení v děvčatech z oficírských bordelů; přísahá, že 
dostaly armádní rozkaz nosit hedvábné košile a u hostí od hejtmana nahoru se předem vykoupat; 
jako čtvrtý já, Pavel Bäumer. Všichni čtyři ve věku devatenácti let, všichni čtyři jsme šli z jedné 
třídy do války.

Hned za námi naši přátelé. Tjaden, hubený zámečník mého věku, největší žrout roty. Když si 

sedne k jídlu, je hubený jako šindel a vstane tlustý jako štěnice, která přijde do jiného stavu; Haie 
Westhus, stejného věku, kopáč rašeliny, který může klidně vzít komisárek do jedné ruky a ptát se: 
Hádejte, co to mám v pěsti; Detering, sedlák, který myslí jen na své hospodářství a na svou ženu; 
a konečně Stanislav Katczinsky, hlava naší skupinky, houževnatý, chytrý, drbaný čtyřicátník, s 
obličejem jako z hlíny, s modrýma očima, skleslými rameny a obdivuhodným nosem pro to, kde 
se něco semele, kde je dobré jídlo a jak se nejlíp ulejt. -