UVOD_DO _BIBLE_2013_II

3

kteří zhřešili, se Bohu vyhýbají. Psychologicky mistrné je zachycení
reakce člověka po hříchu - hledání alibi, snaha o přesunutí viny na
druhého.
Také zpráva o potrestání lidí je obrazná. Změny přirozených poměrů -
nejsou trestem, ale zobrazením narušeného poměru člověka k Bohu.
Bůh je všude, ale člověk ho už neprožívá jako štěstí a mír, ale staví se
proti němu a jeho pořádku.
součástí je i první radostné poselství o vykoupení - protoevangelium
(Gen 3,15). Celý SZ pak udržuje a rozvíjí poselství o spasiteli.
Příběh o hříchu je klíčem k lidským dějinám i k sebepochopení člověka.

3.2.6 Kain
Vyhnáním prvních lidí z Boží blízkosti začínají kapitoly lidských dějin.
Na několika případech (Kain, potopa, babylonská věž) autor ukazuje, že
zlo po pádu prvních lidí se šířilo dál. Zachytil jednotlivé „typy“.
Bible znázorňuje dějiny jako most, jehož oblouky jsou neznámy a stojí
pouze pilíře. Kdo toho nedbá, chápe nejen bibli nesprávně, ale dostává
se do konfliktu s poznatky o nejstarších a raných dějinách lidstva.
Bratrovražda (Gen 4,1-7) Na Kainově vraždě je vidět vnitřní
defekt, který se nazývá dědičná vina. Kain jedná ze svobodné vůle, ale
jeho nitro je d. hříchem nakloněno ke zlému. Jeho vztah k Bohu a
bratrovražda jsou součástí temného proudu, který od Adama obestírá
lidstvo. Kain a Ábel jsme my všichni, Kain je v nás.

3.2.7 Potopa (Gn 6-9 kap.)
Zpráva o potopě světa obsahuje řadu opakování a rozporů. Jsou v ní
obsažena dvě pásma pramenů - starší jahvistické a mladší z kněžského
kodexu. Autor použil rozkouskování obou pramenů. Spisovatelská
velkorysost, s níž se postupovalo při ztvárnění textu, ukazuje, že
biblický text má především záměr teologický, stejný jak v jahvistickém,
tak i v kněžském podání. Jahvista převádí lidské pocity na Boha. Jsou
to výroky velmi smělé i nebezpečné (Gen 6,5).
Spisovatel nesledoval jen temný proud hříchu. Popsal také tenký
pramínek dobré vůle a zbožnosti, který lze sledovat přes Ábela až k
Noemovi. Jednotlivec má spásonosnou funkci pro celé společenství.

Potopa světa ukazuje na možnost věčného potrestání. Bůh zavrhuje
toho, kdo ho první tvrdošíjně zavrhl. Zjišťujeme, že život člověka není
pouhá hra a že jeho vina nezůstane bez odezvy.
(Gen 1,38; Gen 9,1-7) Noe je bod kontaktu mezi Bohem a lidmi. Je
zástupcem celého lidstva. Noemem se otevírají budoucí obzory lidstva.
Univerzálnost je zdůrazněna rodokmenem, z něhož má vyplývat, že
všechny národy po potopě pocházejí ze tří rodin (Gen 9,18). Bible však
netvrdí, že Noe je praotcem všech lidí po potopě - sleduje dějiny spásy
a zavržení z perspektivy celého lidstva a veškerého stvoření.
Duha - znamení spásy - ukazuje cestu lidstva k příštímu vykoupení.
Dnes se má za to, že nešlo o potopu celého světa. Spíše o důtklivé
poučení o vážnosti trestajícího Božího soudu, kterému nikdo neunikne.

3.2.8 Stavba babylonské věže
V příběhu chce autor spojit dvě myšlenková pásma: jednak stálé
rozrůstání hříchu a jednak je to snaha člověka dokázat si na Bohu
nezávislost. Babylon jako obraz falešné jednoty lidstva, které se bez
Boha pokouší opírat o vlastní sílu. Zpráva má také úlohu spojovacího
článku. Do krátkého vyprávění je shrnut dlouhý historický vývoj.
Babylonská věž podle vykopávek, i podle záznamů sumerského
klínového písma skutečně existovala.
Výraz "měli jednu řeč" mluví o hospodářské a politické jednotě.
Výrazem "Hospodin zmátl jazyk veškeré země" se míní rozbíjení a
narušování politické jednoty mezi kmeny. Lidé si nerozuměli, protože
si rozumět nechtěli. Vnitřní roztržka, závist a zášť jsou vlastní příčiny
roztržky národů.
Vypravování chce vysvětlit jak mnohost národů a jazyků, tak především
trpkou skutečnost, že různé národy se v nenávistných bojích navzájem
napadají. Tabulka národů (Gn 10) a příběh stavby věže tvoří základní
schéma židovské teologie dějin: Bůh soudí národy - je jen jeden národ,
na němž spočívá milost a sláva Páně - vyvolený národ izraelský.
Izrael v době vzniku textu žije uprostřed mocných pohanských národů
(Egypt, Asýrie…). Příčinou jejich nejednoty je odpad od víry v
jediného Boha. Troufalost stavitelů babylonské věže zaznívá stejně v
řeckém Prométheovi, jako v touze dnešního člověka.