VIII_KULTURA_rs

Jiní, spíše klasičtí než romantičtí myslitelé interpre­

tovali slovo kultura podle jeho latinského významu. Po­

dle Wilheima von Humboldta, zakladatele moderní uni-

9

verziLy, neznamenala kultura přirozený růst, nýbrž kul­

tivaci. A tak neměl kulturu každý, neboť ne každý měl

dostatek volného času, zaujetí či schopností, aby se na­

učil vše potřebné. Mezi mladými kulturními lidmi se

pak najdou tací, kteří jsou kulturnější než druzí. Úče­

lem univerzity je podie něj uchovávat a šířit kulturní

dědictví a předávat je dalším generacím.

Obě tyto interpretace jsou stále s námi. První genera­

ce antropologů přijala Herderovo vidění a psala o kul­

tuře coby praktikách a víře, jež tvoří individualitu

kmene. Každý člen kmene si podržuje sdílenou kultu­

ru, neboť to tak vyžaduje příslušnost ke kmeni. Matt-

hew Arnold a literární kritici, které ovlivnil (včetně

Eliota, Leavise a Pounda) se dali cestou Humboldtovou

a považovali kulturu za majetek vzdělané elity, za du­

chovní výdobytek, vyžadující inteligenci a studium.

Abych se vyhnul zmatkům, budu odlišovat „sdílenou

kulturu", tedy kulturu, jak jí rozumí antropolog, od „vy­

soké kultury" ve smyslu jisté formy odborné znalosti. To

nám ještě neříká, co to vysoká kultura je, zda je to jed­

na věc nebo mnohé, ani zda má tak ohromný význam,

jaký jí Arnold a jeho stoupenci připisovali. Proto se

k těmto otázkám musím vrátit, a to už proto, že na roz­

díl od většiny lidí, se kterými se setkávám, souhlasím

s Matthewem Arnoldem. Domnívám se, že vysoká kul­

tura naší civilizace obsahuje vědění mnohem význam­

nější než všechno, co lze pochytit z běžné komunikace.

Tento názor se obtížně obhajuje a ještě obtížněji se

s ním žije, už proto, že jediným doporučením pro jeho

přijetí je jeho pravdivost.

Zmíněná dvě pojetí kullury spolu po celý novověk

vstupují do nových a nových sporů. Ze sutin mnoha vzá­

jemných bitev pak povstalo pojetí třetí. „Sdílená kultu­

ra" kmene je znakem jeho vnitřní soudržnosti. Kmeny

však v moderním světě podobně jako většina tradičních

10

společností mizejí. Obyčeje, zvyky, slavnosti, rituály

a věrouky jsou proměnlivé a polovičaté, staly se odra­

zem naší prchavé a vykořeněné existence, závislé (stej­

ně jako my sami) na moderních objevech. Navzdory to­

mu všemu a přes všechny vymoženosti a zařízení,

usnadňující práci, díky nimž jsou ostatní lidé čím dál

tím více postradatelm, jsou obyvatelé moderních měst

společenskými tvory toutéž měrou jako příslušníci tra­

dičních kmenů. Nemají klid, dokud sinevytvoří spole­

čenskou identitu, podobu pro okolní svět, která jim

tím, že je takto představuje ostatním, poskytuje jistotu

v ně samé. Moderní život je plný tohoto hledání „identi­