VIII_KULTURA_rs

a praxi nejsou rozhodující velké rozdíly, ale právě ty

nejmenší. Čím blíže je mi druhý ve svých náboženských

názorech, tím více se pohoršuji nad „chybami", které

nás rozdělují. Povýšený odstup libanonského šíity od je­

ho křesťanského souseda se v žádném případě nemůže

měřit s nenávistí, již pociťuje vůči svému sunnitskému

rivalovi, a nechuť, s níž kalvinista vnímá ateistu v mo­

derním světě, má jen málokdy tutéž sílu, s jakou odsu­

zuje katolickou církev. Také v sekulárních nábožen­

stvích současnosti pohlcuje velkou část energie každé

církve strach z kacířství - vezměme si jen neustálý boj

komunistické „církve" proti „odklonu od doktríny",

„oportunismu", „trockismu", „revizionismu" a dalším

směrům. Tyto a podobné spory můžeme sledovat s po­

bavením jen z bezpečné vzdálenosti. Pro ty, kdo se po­

hybují v blízkosti pravého náboženství, představuje svět

zásadní a znepokojivou volbu mezi absolutním bezpe­

čím ortodoxního vyznání a morálním nebezpečím jeho

popření z nitra jeho výsostného území. Kacířství a sva-

tokrádež jsou nebezpečné, protože ohrožují samo spo­

lečenství; naprostá přesnost náboženského obřadu je

17

znamením, že náboženství není jen myšlenkový systém,

ale zároveň kritérium sounáležitosti se společenstvím.

Pokaždé, když stojíme tváří v tvář mystériu smrti

a vznášíme se nad propastí, stává se pro nás říše nad­

přirozena skutečností. Víme, že záhadu života nelze slo­

vy vysvětlit a že ani náboženské doklríny, už proto, že

jsou to právě jen doktríny, nedokáží tuto odpověď podat.

V setkání se smrtí se setkáváme se závratném, beze­

dném, nepoznatelnem - s nadpřirozenem v jeho nejzlo­

věstnější podobě. V tu chvíli se nás všech zmocní odvě­

ký děs z noci, konečnosti a nicoty. Náboženský obřad

tento děs zahání a sjednocuje nás se společenstvím,

které není pouze tady a teď, nýbrž i v říši mrtvých.

Antropologové zjistili, že primitivní kmeny mají ten­

denci řadit zrození a smrt mezi „přechody", které ob­

vykle značí změnu společenského postavení. Pohřební

obřady a oslavy narození (krtiny) se podobají „obřadům

přechodu", tedy iniciaci, svatbě a přechodu kmene ze

stavu míru do stavu války.2 Všechny tyto události jsou

prožívány kolektivně, jsou manifestací pout ve spole­

čenství. Tímto způsobem také ti, kteří přežili, překonáva­

jí bolest ze smrti: smrt je považována za přechod do jiné­

ho stavu v rámci téhož společenství. Mrtvý se připojuje

ke shromáždění předků, a tak zůstává ve spojení s živý­

mi. Tím, že kmen tento přechod označuje za „posvátný",

pozvedá jej (stejně jako manželství, narození a války) do

říše nadpřirozena a obdaruje jej božskou mocí. Žijící se