VIII_KULTURA_rs

neboť dobře to vím, až z Hadova odejdeš sídla,

svoji že úpravnou loď zas přiženešk Aiajské výspě,

lam pak, vládce, tě prosím, si račiž vzpomenout na

mne/

Nechtěj na oné výspě mne bez pláče nechat a pohřbu,

bera se pryč, sic božský hněv pak stihne tě pro mne,

nýbrž mě se zbrojí mou dej spáliti, kterou jsem

nosil,

potom mi nasýpej hrobku tam na břehu zpěněné tůně,

mužovi nešťastnému, ať o mně i potomci zvědí!

Přání toto mi vyplň a zatkni mi do hrobu veslo,

kterým jsem vesloval živ, když ještě jsem s přáteli

býval!*

Homér: Odyssea, Odeon, 1976, přeložil Aloys Skoumal.

24

Elpenorovi nejde jen o to, aby byl pohřben; žádá, aby

byl oplakáván. „Nechtěj mne bez pláče nechat a po­

hřbu," úpěnlivě prosí (aklauton kai athapton). Odys­

seus ví, co je třeba učinit: rnusí Elpenorovo tělo pohřbít,

oplakat jeho skon a vztyčit mu pomník. V této povinnos­

ti vůči mrtvým jde velmi zásadním způsobem o dosud

nenarozené, a tak když Odysseus prokáže úctu Elpeno­

rovi, činí tak zároveň pro „ty, jež teprve přijdou". Odys-

seovo jednání má (v ohledu, který je mu naprosto jasný)

úzkou spojitost s láskou k jeho vlastní rodině a s úctou

k otci, který ho vychoval. Takováto složitá duševní roz­

položení provází a jejich platnost obnovuje právě sdíle­

ná kultura. Tím, že se Elpenor dožaduje smutku, potvr­

zuje i všechny ostatní náležité city. Obrací se na

Odyssea tak, jak se jedna etická bytost obrací na druhou

- jako na bytost, podléhající soudu.

Každý, kdo četl Homéra, byl jistě unesen přirozeným

a nezkaženým citem, který jeho postavy tak hojně pro­

žívají, citem, který je tím činí čitelnými pro druhé i pro

ně samé. Za každých okolností „vědí, co mají cítit" a bez

zaváhání vyjadřují a obhajují své názory na věc. Osvět­

luje nám to i příklad s Elpenorem. Obřady a zvyky sdí­

lené kultury překlenují propast mezi pocitem a činem:

sdělují lidem, co mají dělat, a to právě v oněch situa­

cích, ve kterých se ke slovu dostává etické nazírání -

v situacích, ve kterých jsou pravými motivy láska, zá­

rmutek či pomsta, ve kterých stojíme proti sobě duše

proti duši. Tyto obřady a zvyky jsou vytvářeny společ­

ností a společností podporovány, a proto legitimizují ne­

jen činy, ale i pocity, které se jimi manifestují. Pociťovat

zásadní emoce je vždy snazší, když to tak společnost

očekává, a je to ještě snazší, jsme-li vybaveni celým re­

pertoárem uznávaných gest, s jejichž pomocí si může­

me připravit choreografii našeho neštěstí, a tím si

v něm zjednat pořádek. Právě proto se Elpenor dožadu-

25

je truchlení, neboť laskavá jurisdikce sdílené kultury ří­

ká, že v dané situaci člověk má být smutný.

Etické nazírání naší povahy dává našim životům

smysl. Je to však náročné. Žádá po nás, abychom snesli