VIII_KULTURA_rs

ženého jazyka, nutí nás, abychom poznali sami sebe

a ostatní soudili spravedlivě..." Ať už to j e či není pravda,

sděluje nám tento popis cosi důležitého o tom, co nám

romány zprostředkovávají - nikoliv fakta či teorie, nýbrž

duševní rozpoložení a morální ctnosti. Brannová tvrdí,

že četbou Austenové jsme jaksi obnovováni, tak jako

jsme obnovováni obřady a svátostmi sdílené náboženské

kultury. Prostřednictvím výtvarného umění a literatury

jsme učiněni celými, naše „já" je opět sjednoceno s jeho

zákonitým shromážděním. Možná že právě tohle je vý­

znam vysoké kultury: že znovu-zakládá etické nazírání

(ve vypracovanější a imaginativnější podobě), jež bylo

dříve díky náboženství tak snadno dostupné.

Pokud jsou vysoká a sdílená kultura vskutku takto

propojené, pak můžeme ihned uzavřít nepříjemný spor

F. R. Leavise a Ch. P. Snowa, ve kterém Leavis zesměš­

ňoval Snowův názor, že v současné době máme dvě (vy­

soké) kultury - uměleckou a vědeckou - a že pokud chce

člověk být vskutku kulturní, musí být zběhlý v obou.5

V přístupu, který navrhuji já, není vysoká kultura zdro­

jem vědeckého ani technického vědění (vědění že ani

vědění jak), nýbrž zdrojem praktické moudrosti (vědě­

ní co). Její význam spočívá v etickém nazírání, jež

uchovává, a v řádu, který tím nastoluje v našich emo-

5

Ch. P. Snow: The Two Cultures and the Scienttfic Revolution, Cambridge

1960, a F. R. Leavis: „Two Cultures? the Significance oj Lord Snow",

in: F. R. Leavis: Nor Shall my Sword: Discourses on Pluralism, Compassi-

on and Sociál Hope, Londýn 1972.

29

cích. Při takovémto pohledu na věc nemůže vědecká

kultura existovat o nic více než vědecké náboženství.

Kultura - stejně jako náboženství - se zabývá olázkou,

na kterou věda nedokáže odpovědět, tj. tím, co bychom

měli cítit. Vědění, které nám poskytuje, je věděním ne

skutečností, ne prostředků, nýbrž účelů, a to je to nej­

cennější vědění, jaké máme.

Řadě lidí může připadat názor, který zde prosazuji,

nesmyslný. Zdá se být příliš vzdálený naší postmoder-

ní zkušenosti, až příliš ve vleku způsobu uvažování,

které už dnes není možné - anebo je-li možné, pak jen

po záměrném odhlédnutí od skutečností postmoderní-

ho života. I já tento skepticismus do jisté míry sdílím.

Na druhou stranu se mi však nepodařilo nalézt žádný

jiný popis, který by dokázal vysvětlit dějiny vysoké kul­

tury či její sílu. Proto si zde nyní dovolím předložit ně­

kolik úvah, které by nás mohly přimět vzít tento názor

vážně.

Vysoká kultura Athén se soustřeďovala kolem diva­

dla, konkrétně kolem tragédie, která byla dramatizací

a prohloubením náboženské zkušenosti. Představení

bývalo náboženským svátkem a v mnoha tragédiích se