VIII_KULTURA_rs

dé začali považovat posvátné texty a vyprávění za meta­

fory, ne za doslovné pravdy. Voltairův a Kantův ab­

straktní deismus vidí v náboženství přímý vztah mezi

Bohem a já. Poznání Boha k nám přichází skrze naše

vlastní rozumové schopnosti a morální rozhodování,

není třeba, aby bylo zprostředkováno obrazy, texty nebo

obřady.7 V souladu s touto definicí je pak hranice mezi

deismem a ateismem velmi tenká.

Ze stejného důvodu ztrácí svůj význam i dědičná

moc. Osvícenství říká, že nikdo nemá „božský nárok"

7

Zde samozřejmě zjednodušuji. Úplný a výjimečný rozbor této otázky

předkládá sám Kant v Náboženství v mezích rozumu.

37

na to, aby ho ostatní poslouchali. Veškerá moc je pouze

výsledkem svobodného rozhodnutí těch, kdo se jí roz­

hodli podrobit. Proto je legitimní jen taková vláda, kte­

rou občané přijmou ze své svobodné vůle. Politické

uspořádání je vnímáno jako „společenská smlouva"

mezi svobodně se rozhodujícími jedinci, ne jako dědič­

né pouto.

Bohové ustoupili do pozadí, kořeny vymizely, a tak se

myslitelé osvícenství dali do nového pátrání - ne už po

božském, ale po přirozeném. Rousseaův „ušlechtilý di­

voch" obchází západní literaturou od prvního okamži­

ku, kdy vystoupil z pochybnostmi zmučené mysli svého

stvořitele. Podle Rousseauova vidění společnost člověka

zkazila. Máme-li znovu poznat svou svobodu, musíme

každý náš čin porovnávat s jeho „přirozeným" protěj­

škem. K „přirozenému" stavu věcí se samozřejmě nelze

vrátit, samotná idea přirozeného stavu je filosofickou

abstrakcí. Ke všemu je však možné zjednat nový pří­

stup, otevřít doposud neodhalenou cesta k autenticitě,

která nám umožní činit svobodně to, co nyní činíme

pouze z donucení. Žádná existující instituce by proto

neměla být uznávána jen proto, že existuje. Každý zvyk

a obyčej by měl být prozkoumán, poměřen s a priori

normou, a změněn, pokud se ukáže jako nevyhovující.

Tyto a podobné myšlenky zcela proměnily evropské

a severoamerické kulturní ovzduší. Proto se také osví­

cenství stalo jedním z hlavních předmětů bádání socio­

logie. Ferdinand Tonnies formuloval rozdíl mezi dvěma

typy společnosti - Gemeinschaft a Gesellschaft, kde ta

první je založena na náklonnosti, spřízněnosti a histo­

rických vazbách, a ta druhá na dělbě práce, soukro­

mých zájmech a svobodném spolčování na základě

smlouvy a výměny.8 Tradiční společnosti podle něj nále-

Ferdinand Tonnies: Gemeinschaft und Gesellschaft 1887.

38

ží k prvnímu typu, vnímají povinnosti a závazky jakožto

nezměnitelný osud. Moderní společnosti pak patří

k druhému typu, a proto považují všechny instituce

a zvyky za dočasné, změnitelné ve světle našich mění­

cích se požadavků. Tento přechod od Gemeinschaft ke