VIII_KULTURA_rs

opakuje (v proměnlivé a bolestiplné podobě) ústřední

drama víry - drama jedince, který spáchá zločin proti

víře, upadne proto v nemilost a je tím vydělen ze spole­

čenství. Také catharsis (jak ji popsal Aristoteles), kterou

přinese až hrdinova smrt, je náboženským citem -

představuje obnovené společenství, do něhož je chybu­

jící hrdina skrze svou smrt a proměnu přijat zpět. Děj

mnohých řeckých tragédií lze nejlépe pochopit, vnímá-

me-li je z hlediska náboženského archetypu víry - tím

se totiž vysvětlí podivný klid, který vzejde ze všech těch

povinných vražd.

V žádné skutečně zbožné době není vysoká kultura

oddělena od náboženských obřadů. Ve všech společnos-

30

těch, kde vládne sdílená náboženská kultura, tvoří

ústřední prvek vysoké kultury religiózní výtvarné umě­

ní, religiózní hudba a religiózní literatura. Když se ces­

ty umění a náboženství začnou rozcházet - jak je tomu

v Evropě od období renesance - bývá to obvykle tím, že

náboženství zachvátil zmatek nebo úpadek. Když jsou

umění a náboženství zdravé, jsou naprosto nerozlučné.

Podíváme-li se na vysokou kulturu novověku, pře­

kvapí nás téma odcizení, které se vyskytuje v tolika je­

jích výtvorech. Moderní literatura, výtvarné umění

a hudba hovoří o osamoceném jedinci, o jeho hledání

domova a společenství či o jeho sklouznutí do samoty

a odcizenosti. Jako by se vysoká kultura naší společnos­

ti, jež přestala být úvahou o sdíleném náboženství, mís­

to toho proměnila v úvahy o jeho ztrátě. Řada největších

uměleckých děl naší doby (například Čtyři kvartety

T. S. Eliota, Rilkovy Elegie z Duina nebo Proustovo Hle­

dání ztraceného času) se snaží zachytit niterné a pomy­

slné vzkříšení „já", jež by mělo očišťující sílu víry, spo­

lečenství a svátosti.

Pravda, výše uvedená pozorování jsou poněkud

anekdotická. Na druhou stranu však naznačují, že mezi

sdílenou kulturou a vysokou kulturou panuje hluboká

spojitost a že obě kultury nejspíše pramení z téže psy­

chické potřeby - z potřeby etické společnosti, do níž by

„já" mohlo být přijato, jeho přestupky by byly překoná­

ny a odpuštěny a jeho emoce znovu vystavěny v nezka-

žené podobě. Společenství, jež nám poskytuje umění, je

jen pomyslné, zrozené z proudů citu, jež oživují říši

smyšleného. Útěcha z pomyslných věcí však není útě­

chou pomyslnou.

Výše uvedenou spojitost dále potvrzují úvahy o po­

svátném textu a jeho významu. Náboženství texty pro­

měňuje stejně, jako proměňuje všechno. Univerzální

náboženství jsou právě ta, jejichž božstva nesídlí v so-

31

chách či chrámech, ale v textech, a Bůh Izraele v dru­

hém přikázání zcela jasně sděluje, že jelikož je sám ur­

čen textem (deskami se zákony), nesnese žádné „mod­