VIII_KULTURA_rs

předsudky, pokud bychom nepřistupovali k tomuto pro­

blému s otevřenou myslí? Dnešní člověk touží někam

náležet, jenomže k danému společenství vskutku nále­

žejí jen ti, kteří po pocitu sounáležitosti netouží, kteří si

ho ani pořádně neuvědomují, kteří jsou do něj natolik

ponořeni, že je pro ně vepsán do tváře samotné přírody.

Tito lidé mají prostřednictvím sdílené kultury přímý

přístup k etickému nazírání člověka.

Etické nazírání - to, co zprostředkuje každé nábožen­

ství a čeho je zapotřebí každé společnosti - chápe člově­

ka jako bytost, podléhající soudu. Ať už je soudcem člo­

věk nebo bůh, ať už jsou účty vyrovnávány v tomto světě

nebo až v příštím, ať už nás vykoupí síly přirozené nebo

nadpřirozené, v každém případě je jádrem náboženství

21

soud. Nahlíženo z vnější perspektivy je tento soud ima­

ginárním hlasem kmene, jenž pohání jeho členy k odpo­

vědnosti za dlouhodobý společný zájem.3 Nahlíženo ze­

vnitř je tento soud osudem, před nímž není úniku, neboť

nadpřirozeným očím neunikne žádný čin.

Etické nazírání dodává lidským záležitostem osobní

charakter, a tím nás pozvedá nad úroveň přírody a staví

nás po bok našeho soudce. Jestliže jsme souzeni, pak

také musíme být svobodní a zodpovědní za své činy.

Svobodná bytost není jen pouhý organismus, má vlastní

život, který je výhradně její a který si sama svými volba­

mi vytváří. Takto stojí nad přírodou ve všech svých čin­

nostech, které jen dokazují, že je její součástí. Není tvo­

rem okamžiku, naopak je tvorem, rozprostraněným

v čase, navždy kom promito váným vlastními činy. Dnes

jsme zodpovědní za své včerejší činy a zítra budeme

zodpovědní za své dnešní jednání. Před soudcem ne­

jsou odsuzovány či vychvalovány naše činy, ale my sa­

mi, neboť jsme titíž v okamžiku soudu jako v okamžiku

činu a budeme titíž už navěky.

Tato dlouhodobá odpovědnost znamená, že svobodná

bytost je postavena mimo přírodní řád. Její činy a chyby

vyvěrají z vnitřního zdroje úmyslů. Její pohnutky se

uspořádávají na stupnici dobra a zla a je viděna stejně

jako nadpřirozené bytosti: jako subjekt, ne objekt, jako

příčina, ne následek, jako neviditelný střed vlastního

světa, jehož však v jistém ohledu není plně součástí.

Kant v této souvislosti hovořil o „transcendentálním já",

jež je místem naší svobody. I starší jazykové obraty se

snažily o vyjádření téhož. Duše, duch, já, „Já" v božích

slovech, pronesených k Mojžíšovi, na/s (duše, já, jedi­

nec) Koránu i metafora svatého Pavla o obličeji (pro-

5

Takový je, velmi zkráceně, Durkheimův vnější pohled na „základní po­

doby náboženského života", viz bibliografie.

22

sópon): „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, po­