VIII_KULTURA_rs

v naší tradici (v tradici, jež zahrnuje helénské, židovské

a křesťanské náboženství, v tradici, jež vyrostla na

úrodných březích Středozemního moře) však můžeme

vysledovat jeden zajímavý, stále se opakující model.

Za prvé je zde společenství - kolektivní „my" společ­

ného přebývání a sounáležitosti, společenský organis­

mus, který prospívá i trpí jako jeden. Společenství (nebo

jeho sjednocená část) se schází ve svatyni a podstupuje

zde kolektivní akt, jehož prostřednictvím se opakuje

a obnovuje zkušenost příslušnosti ke kmeni.

Za druhé, v pocitech společenství se prosazuje a je

objevena zkušenost znesvěcení, rozkolu či „pádu": po­

cit jedince, že i když žije ve společenství, je v nějakém

ohledu vyloučen a zavržen, a to pro jakousi vinu, kterou

musí odčinit. Někdy je to mravní vina, tedy zločin, který

by byl za zločin považován i mimo náboženský rozměr.

14

Častěji se však stává, že náboženství, které vinu smývá,

ji zároveň vytváří - jako v případě řeckého miasmatu

nebo poskvrnění, způsobeného tím, že člověk pozře za­

kázané zvíře, nebo v případě „prvotního hříchu" (tedy

viny, která je už svou přirozeností člověku vlastní a ne­

lze jí uniknout). Mnozí z těch, kdo přicházejí do svaty­

ně, na sobě nenesou jiný hřích než jen onen prvotní,

„zločin samotného bytí", jak říká Schopenhauer. Všich­

ni však zakusili pokušení, která mají být těmito rituály

odčiněna.

Za třetí následuje akt obětování, který je základním

stavebním kamenem procesu odčinění hříchů. Na oltá­

ři je něco „nabídnuto", třebaže ne vždy někomu kon­

krétnímu. Toto nabízení je pravidelně opakovaný oby­

čej, prováděný obřadnými gesty.

Za čtvrté, rituál proměňuje obětinu z obyčejné a při­

rozené věci v cosi posvátného, a tudíž nadpřirozeného.

Rituál obestírá svatost toho, co sám vytváří. Jeho slova

a gesta jsou archaická, tajuplná a o to závaznější, že

nám byla předána bez vysvětlení. Rituálem k nám pro­

mlouvá hlas předků, a ten, kdo se pokusí konání u oltá­

ře změnit nebo překroutit, dopustí se jednoznačné sva-

tokrádeže: svého boha přetvoří, a tím jej znesvětí.

A na závěr: zázračným obratem, který je nejspíš ar-

chetypem všech zázraků, se oběť stane svátostí, čímsi,

co je z oltáře nabízeno téže osobě, jež ji původně přine­

sla jako dar, a co ji přivede z pošpinění do čistoty, z od­

loučení do společenství, z pádu do vykoupení.

Samozřejmě že tento model se nevyskytuje všude.1

V naší tradici je však hluboce zakořeněný. Můžeme se

1

Například se nevyskytuje u asijských kmenů lovců a sběračů, jak ve své

knize popsal Christoph von Fiirer-Haimendorf: Morals and Merit: A Stu­
dy of Values and Sociál Controls in South Asian Societies, Londýn 1967,
kap. 1.